Patří k dobrému tónu posledních let zlehčovat události z listopadu 1989 poukazováním na to, že šlo o „státní převrat“ (komunisté) nebo že „revoluce byla řízená“ (F. Turek). Jiní zase tvrdí, že nešlo o revoluci, ale jen o předání moci. A to je špatně? Předáním moci přece revoluce začínají – může to být poklidnou nebo násilnou cestou. Titíž lidé, kteří vytýkají sametové revoluci její mírový ráz, by v případě násilného průběhu dnes fňukali, že to nešlo mírovou cestou jako v Polsku a Maďarsku. Prostě – šlo to, jak to šlo.

Podstatné je, že skutečná revoluce nastala až po změně politické garnitury, která musela vlastnicky proměnit ráz celé ekonomiky a naše zahraničněpolitické ukotvení (EU, NATO). Samozřejmě, že tajné služby všech zemí se pokoušely ovlivnit průběh těchto událostí. Podstatné ovšem je, že tehdejší vládcové našeho prostoru, kteří dnes sedí v Moskvě, jsou roztrpčeni tím, že vyklidili tento region. Putinovo stanovisko je to nejlepší doporučení, že to před 36 lety vlastně nedopadlo tak špatně.

V těchto týdnech dochází k předání jiné moci – od odstupující Fialovy k Babišově garnituře. Problém je, že firma Agrofert, patřící Babišovi, je největším příjemcem evropských zemědělských dotací a sám Babiš je podle zákona z roku 2017 ve těžkém střetu zájmů. Navíc prezident republiky při sestavování vlády je vázán nálezem Ústavního soudu (IV. ÚS 17/20) z února 2020, kde se praví, že „je povinností prezidenta republiky přihlížet při zvažování, koho jmenovat předsedou vlády, k tomu, zda jmenováním může střet vzniknout a zda bude moci být řešen postupem, který ústava, popř. zákon předvídá“.

Tohle je podstata střetu Petra Pavla a Andreje Babiše – nikoli osobní konflikt bývalých kandidátů na prezidenta republiky.