Spoluvězeňkyně, kterým se podařilo zaznamenat řadu jejích vězeňských přednášek, jí neřekly jinak než „Růženko“. „Hradem“ jim přitom tehdy byla jedna z nejstrašnějších socialistických věznic – ta pardubická. Vězeňský příběh teoretičky a historičky umění i divadelní kritičky Růženy Vackové (1901–1982) začal ještě v protektorátním Československu. Komunisty si pak svým jasným uvažováním a pevným jednáním znelíbila už před převratem: v roce 1951 byla odsouzena „pro špionáž ve prospěch Vatikánu a USA“ na dvaadvacet let. Odseděla jich skoro šestnáct.

V úvaze „Sokrates, vychovatel národa“ z roku 1939 píše: „,Člověk je dobrý, avšak špatně myslí a pak špatně jedná‘ – tak se dá opsat základní postoj Sokratovy výchovy a jeho mravní optimism … Sokrates právě proti moralistům postihl, že je příliš málo a může být až zlem chtíti pouze libovolné a zdánlivé dobro. Dobro je nutno nejprve poznat.“

O tom, jak těžké je dobro poznat a ještě těžší ho konat, o laskavosti i tvrdosti ve výchově, o daru přednášet i mravním postoji v nesvobodě jsme během simulovaného bytového semináře v historicky revolučním týdnu diskutovali s profesorem Josefem Vojvodíkem, teoretikem a historikem umění a literatury, a s hosty vršovického Vzletu při živém natáčení osmé Kovárny.

Děkujeme docentce Sylvě Fischerové, která nakonec nemohla přijít osobně debatovat, za materiály ke společnému čtení, LuciiTrmíkové a divadelnímu spolku JEDL za inspirativní inscenaci „Ženy, držte huby!“, a především profesoru Josefu Vojvodíkovi i všem účastníkům semináře za diskusi a Vzletu za skvělé zázemí.

(Seznam literatury doplníme ke každému dílu Kovárny k začátku Nového roku. Děkujeme, že nás posloucháte!)