„Lidé si myslí, že být šťastný nějak souvisí se štěstím, že je to něco, co se člověku přihodí samo od sebe. Tak to ale není. Být šťastný je výsledkem vlastního úsilí. Musíte o to bojovat, trpět pro to, trvat na tom a někdy kvůli tomu musíte objet celý svět. Musíte bez ustání pracovat na tom, aby se vám dobře dařilo. A jakmile se vám podaří cítit se šťastní, nesmíte povolit v úsilí tento pocit udržovat. Musíte zabrat a stále se tlačit směrem nahoru, na vrcholek té vlny.“ Tato slova si v románu Elisabeth Gilbert Jíst, meditovat, milovat, podle nějž vznikl filmový hit s Julií Roberts v titulní roli, přeříkává jeho hrdinka, zatímco „se projíždí na kole při západu slunce na Bali“. Věcem, o kterých přemýšlí, ovšem dnes rozumí každý, tovární dělník, stejně jako manažerka korporátu: každý jsme přece svého štěstí strůjcem. Co s námi toto přesvědčení dělá? Jaký život vedeme odkázáni sami na sebe?

Esej z říjnového čísla je právě teď k poslechu.

Zvukově připravila: Markéta Macháčková