Samirova mysl připomíná temný labyrint. Je to vynikající muzikant a textař, jeho kapela Vanessa patří k tomu nejzajímavějšímu, co v české porevoluční hudbě vzniklo, ale i tak má čtyřiapadesátiletý Samir Hauser spoustu hejtrů, nepřátel, a v mnoha lidech vyvolává odpor.

Ve vánočním podcastu Host Reportéra vypráví, že vyvrhelem byl vždy a všude, což nejspíš vydrží až do smrti. „Určitě to je i tím, že jsem orientální kříženec,“ říká. „Můj otec byl irácký komunistický agent, první část dětství jsem prožil v Bagdádu, střety s českou realitou jsou pro mě celoživotně kruté.“

V rozhovoru vzpomíná, jak v sedmi letech přijel na první Vánoce do Prahy.

„Čeští prarodiče byli katolíci a zároveň fanatičtí komunisté, od té doby vím, že se to nevylučuje. Když jsem se u nich objevil, asi jsem působil jako malý ďábel. Z Bagdádu jsem si přivezl hračky, které považovali za satanské modly, třeba figurku Mickey Mouse. Všechno to zabavili a náhradou mi dali betlém. Extrémně je vyděsilo, když mě později přišli zkontrolovat a zjistili, že jsem Pannu Marii zavřel do chlívku a zvířátka nechal, ať obcují s jezulátkem... V téže době k nám dorazil Mikuláš s čerty, přičemž konkrétně ten Mikuláš mě vysloveně traumatizoval. Nezapomenu, jak jsem se zavřel do skříně, kam se ti vetřelci dobývali, a já měnil hlas: Samir tady není, Samir je na zahradě… Byl rok 1978 a ve školách ještě zdaleka neexistovali dětští psychologové. Nevím, jestli to je dobře, nebo špatně.“

V naší adventní zpovědi se Samir Hauser dostane skutečně hluboko: „Do žádného kolektivu jsem nikdy nezapadl, řekl bych, že mě nakonec ani nikdo nepohřbí. A vlastně by se mi to líbilo. Jednoho dne chci jednoduše zmizet a nebýt. Tak jako filozof Empedoklés, nebo ještě lépe jako kytarista Edwards z kapely Manic Street Preachers.“