Jsem na cestě přesně týden a dva dny už se všechno sype – zdravím z Derbentu na jihu ruského Dagestánu. Tak například obuv, i když to je ještě řešitelný problém. Na cestu jsem si pořídil úžasně pohodlné boty, že to v nich zvládnu až do Japonska, ale už mám jenom jednu. Opravdu dokonalou. Za chvíli ji hodím do koše a stopovat kdovíkam dál musím v plážových sandálech.

Může za to fakt, že dálkoví řidiči tady na východě mívají své kamiony vyvoněné, krásně čisté. Bylo to tak vždycky, ale když jsem Rusko projížděl před patnácti nebo deseti lety, nemuseli se ještě pasažéři v kamionech zouvat. A teď už jo.

Zatím každý můj kamioňák požádal o vyzutí, i oni šlapou na pedály v ponožkách. Boty se ukládají na schůdky pod dveřmi, ale na jeden se těžko vejdou (pokud nemáte praxi a navíc nejste šikovní), tak jsem včera kousek před hranicí s Ázerbájdžánem nechal jednu na prostředním a druhou na nejnižším schodu.

Pak jsem se na té hranici dostal do potíží. Jakýsi ruský rozvědčík mávl, ať za ním laskavě vyjdu ven, a ať si vezmu krosnu a všechno, že dál už rozhodně neprojedu. Tak jsem poslechl – a rozvědčík nejspíš dost koukal, jak se chytám za hlavu a potom si mnu oči: „Bože, bota!“ Nejnižší schod dveře po zavření nezakryjí, takže se moje levá bota zjevně pár metrů vezla a na prvním hrbolku spadla do škarpy: „Promiňte, pane rozvědčíku, hned se vám budu věnovat. Jenom musím ze dna krosny vyhrabat sandále, které jsem plánoval nosit až někde v poušti nebo u moře.“