Do města Hamedan mě ve čtvrtek večer veze shodou zvláštních okolností policista (jmenuje se Mohammad, jako každý třetí). Mezi holými, až plyšovými kopci íránského Kurdistánu mi postupně kupuje dvě kávy, jedny chipsy, nějaký perník, taky velký pomeranč a jablko. Prostě klasický Íránec, rozdal by se. „Jak se ti líbí Írán?“ zeptá se přes překladač, a já bych ještě odpoledne vyhrkl, že nejvíc, ale teď si promnu napuchlé oko.

Buď mi to pako dalo před dvěma hodinami pěstí i do ksichtu, nebo fakt nevím. Všechno se strhlo příliš rychle. Zatím si moc nedokážu srovnat, o co šlo. Ale spíš to bude projev mé histaminové intolerance, protože ránu pěstí si nepamatuju...