Dobře vím, co je to šikana, přiznává dirigent, který zahájí Pražské jaro

Do překvapivě osobní roviny se během dalšího podcastu Host Reportéra dostal dirigent Petr Popelka, který letos v květnu zahájí festival Pražské jaro. Bude to shodou okolností největší dar k jeho čtyřicátým narozeninám.

Šéfdirigent slavných vídeňských symfoniků vzpomíná na to, jak mu hudba do devíti let nic neříkala a v lidové škole umění byl prohlášen za absolutní antitalent.

„Hrál jsem normálně fotbal za TJ Solidaritu Praha,“ popisuje, „jenomže pak jsem v devíti uslyšel klavír opravdu naživo a zatoužil na něj hrát. Nebo na housle.“

Šli tehdy s rodinou na návštěvu ke známému, což byl sice lékař, ale zároveň i vášnivý amatérský muzikant. „Měl koncertní křídlo, které dnes stojí u mě v obýváku, protože mi ho později věnoval. Zahrál nám s bráchou Janáčka, kterého miloval: Po zarostlém chodníčku. Dodnes si pamatuju, že sedím těsně u klavíru, ze kterého se linou ty zvuky, vidím otevřené noty a jakoby se přede mnou otevřelo kouzlo.“

Doma večer prohlásil, že chce napsat něco jako Janáček, na papír nakreslil pět linek a bez jakékoliv znalosti zkoušel psát skladbu. Brzy začal hrát na kontrabas, se kterým se nakonec dostal na světovou úroveň.

Spolužáci ho začali vnímat jako exota: „Později na konzervatoři jsem se ocitl mezi svými, ale druhý stupeň základky byl tak těžký, že se mi o tom dodnes zdá. Dobře vím, co to je šikana. Jakmile jsem začal s hudbou, stalo se z ní mé velké téma. Každopádně právě hudba se pro mě zároveň v těch deseti letech stala motivací, proč každý den vstát a začít znovu.“