Čtvrtým dnem jsem na Sumatře. Přejel jsem rovník a dostal se na jižní polokouli, ani nevím, kde to bylo. Kdybych já žil v domečku přímo na rovníku, tak z něho udělám atrakci a prodával bych tam všechno napůl a za dvojnásobek – jakože severní ponožku, jižní ponožku –, ale tady se vlastně moc nenosí ponožky, tak nic.

Vybral jsem si delší a náročnější cestu prostředkem tohoto indonéského ostrova, což byla vědomá reakce na předchozí Malajsii. Ta mě totiž překvapila – vůbec jsem nečekal, že před Japonskem navštívím zemi s tak vysokou životní úrovní. Když jsem se procházel pod desítkami mrakodrapů v Kuala Lumpur, tak jsem na jednu stranu nadšeně zíral, ale zároveň jsem Malajsii trochu záviděl tu její očividnou dravost, dynamiku a touhu růst, kterou my už jsme v Evropě podle všeho ztratili. A pak jsem cítil ještě jednu emoci – velkou lítost, že můj výlet končí. V zemi, která je plus minus na české úrovni, si člověk připadá mnohem všedněji než na místech typu Indie, kde ho každou chvíli něco šokuje. Naprostá civilizace – to znám...

Není se tu čeho bát. Přespal jsem na trávě v parku, ale to bych udělal ve všech zemích, které jsem navštívil – pokud by tam tedy byl park, což je například právě v indických anebo v pákistánských městech spíše vzácnost. Tam bych si šel lehnout třeba do chrámu. Což můžu v multikulturní Malajsii taky, protože jsou všude: hlavně samozřejmě mešity, ale vedle nich spousta templů hinduistických, buddhistických, občas se i kostel najde.

Ráno jsem stopoval na dálnici ještě ve městě a zastavil mladý kluk, Ahmed. Ne že bych rozeznával národnosti podle vzhledu, ale podle jména mi bylo jasné, že bude odjinud – a taky že jo. Z Kataru. Studuje tu vysokou, a to je dobrý nápad. Všichni jen trochu vzdělanější lidé v Malajsii hovoří plynně anglicky a pro mladého Katařana tu je příjemně levně: „K pohodlnému životu se vším všudy – včetně bydlení a auta – mi v Kuala Lumpuru stačí tisíc dolarů měsíčně. Doma bych potřeboval čtyřnásobek...“