Celý Pákistán byl jedna velká komedie, další potenciální díl do řady o „četnících“. Myslím, že se mi povedl unikátní kousek, o který jsem ovšem nestál – ač jsem jel jakoby stopem, dokonce několika desítkami aut, ani jednou to nebyl klasický stop.

Přes objektivně nebezpečný Balúčistán mě převezl ve svém expedičním autobusu Ryan ze Severního Irska, který se hned za íránskou hranicí dostal do téže pasti jako já: bylo nám řečeno, že se v této obrovské pouštní provincii můžeme pohybovat pouze v rámci ozbrojeného konvoje, což jsem chápal. V Balúčistánu se teď skutečně běžně střílí a bouchají tam bomby, takže to mi vůbec nevadilo.

Když jsme ale konečně přejeli do vedlejšího státu Sindh a já se s luxusem Ryanova trucku rozloučil, ukázalo se, že ochranku musím mít dál. Nejdřív jsem to považoval za fór, protože kromě Balúčistánu je všude jinde nebezpečno asi jako v každé rozvojové zemi – dejme tomu trošku –, ale asi jsem si zpackal zbytek Pákistánu několika rádoby vtipnými pokusy o útěk svým chudákům ochráncům.