Už čtvrt století pomáhá Dana Feminová sirotkům a dalším chudým dětem v Keni. Hlavní těžiště její práce spočívá vedle adopcí na dálku hlavně v projektu Ostrov Naděje na ostrově Rusinga, omývaném vodami Viktoriina jezera. Se svými kolegy z Centra Narovinu a s mnoha místními i českými dobrovolníky tam postupně vybudovali sirotčinec, mateřskou, základní i střední školu, zdravotní kliniku a rybí farmu.

O všem hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra, tohle je jen jeden z mnoha příběhů. „V sirotčinci jsme měli HIV pozitivního kloučka, jemuž oba rodiče na tuto nemoc brzy zemřeli. Trávil na Ostrově Naděje veškerý svůj čas, dobře a rád mimochodem bubnoval, ale když mu bylo třináct, kolegové z Keni mi volali, že se psychicky zablokoval a odmítá brát léky.“

Když Dana Feminová na ostrov přiletěla, což dělává každoročně a vždy nejméně na měsíc, okamžitě chlapce vyhledala. „Nejsem žádnou odbornicí na HIV, mojí původní profesí je učitelka v mateřské škole, ale potřebovala jsem si s ním promluvit. Sedli jsme si do trávy a on začal vyprávět, jak to je nefér, že už se narodil s takovou nemocí, a když je vlastně odsouzený k smrti, tak proč by měl brát léky. V ten moment jsem se mu svěřila s vlastním příběhem, například s tím, že jsem po rakovině. Řekla jsem mu, že umřít musíme všichni, jen nikdo nevíme, kdy to bude, a že on ještě dlouho může žít plnohodnotně, pokud se k lékům vrátí. Pak jsme oba jenom brečeli a já ho vlastně chápala. Kluci v jeho věku se už začínali koukat po holkách, ale on cítil, že má ohledně vztahů limit, a tak dále. Když jsme se vyplakali, slíbil, že léky zase brát začne. Radostně jsem se zeptala, co mu za to můžu nabídnout, a on odpověděl: Poprosil bych o linkovaný sešit do školy a o jedny nové žabky… Úplně mě to dojalo, a dojímá mě, když vidím, že ten kluk opravdu pořád naplno žije.“

V podcastu Dana Feminová hovoří například o tamní zvláštnosti, což je poměrně častá polygamie: „Historicky měla racionální důvod,“ vysvětluje.

Popisuje, že je ostrov Rusinga sice pěkný, ale podmínky k životu jsou tam složité. Kromě častého výskytu HIV a malárie jsou pro místní komunitu nebezpeční například i agresivní hroši: „Na farmě jsme raději přestali pěstovat brambory, ty pro ně byly až příliš velkým lákadlem.“

Dana Feminová se hlásí k silně humanistickým myšlenkám a podle toho centrum v Keni řídí. „Jsme třeba naprostá výjimka v tom, že se v našich školách děti nesmějí fyzicky trestat,“ říká v podcastu. „Učitelé, kteří i tak ve slabší chvíli sáhnou po rákosce, ze mě pak mají oprávněný strach.“