„Z rozhovoru jsem měla strach, ale bylo to překvapivě docela vtipné,“ smála se v závěru dalšího podcastu Host Reportéra herečka Bohdana Pavlíková. Posledních deset let hraje v pražském Švandově divadle, a to čím dál častěji těsně po boku svého životního druha a o patnáct let staršího kolegy Luboše Veselého. Nyní je můžeme na jevišti sledovat v inscenaci Dívenka na trampolíně coby manžele Josefa Škvoreckého a Zdenu Salivarovou.

„Pro mě je Dívenka výjimečná v tom,“ říká Bohdana Pavlíková, „že jsem se kvůli ní poctivě vzdělávala a snažila se o životě Škvoreckých hodně načíst. Velkou výzvou bylo, že hraju Zdenu Salivarovou nejprve mladou a pak naopak stárnoucí, ačkoliv já jsem ve skutečnosti někde mezi – je mi osmačtyřicet. Jsem za tu příležitost vděčná, původně jsem roli hrát ani neměla. V plánu bylo letět s ní do Toronta, a to bych v žádném případě nezvládla – letěla jsem jedinkrát v životě a byla to hrůza, nikdy víc! Naštěstí pro mě z Toronta sešlo a hrajeme jen u nás na Smíchově.“

V podcastu vypráví mimo jiné o tom, co má se Zdenou Salivarovou společného – vyrůstání bez otce, lásku ke zpěvu, bezdětnost. A taky pěkný partnerský vztah: „Přesně před patnácti lety přišel k nám do Šumperku hostovat Luboš Veselý, brzy jsme spolu začali žít. On se dokonce chtěl odstěhovat za mnou, ale Šumperk jsem mu zakázala – většinu práce měl vždycky v Praze. Nakonec to dopadlo dobře a já roku 2015 zakotvila ve Švanďáku. S Lubošem jsem šťastná, on je například opravdu hodný. Vzpomínám, jak na mě zapůsobilo, když jsme spolu jako partneři mohli strávit první společné prázdniny, ale on měl zrovna jakési finanční problémy. Nabízela jsem, že mu pomůžu, ale Luboš odmítl a celé ty prázdniny pracoval na statku – staral se o krávy a řídil traktor.“

Sama byla pár let takzvaně populární díky roli v seriálu Ulice, ale její postava (jménem Jindra) se z příběhu vytratila a Bohdana Pavlíková pochybuje, že by se někdy vrátila. „Což není důležité, na filmovém a seriálovém hraní můj život nikdy nestál. Bytostně důležité pro mě vždy bylo jen divadlo, ale i to se pomalu mírní. Docela dobře si dovedu představit, že se za pár let přestěhujeme do Velar a já tam třeba povedu nějaký dramatický kroužek. Dnes jsem díky rolím ve Švanďáku spokojená, ale myslím, že bych podobně spokojená byla i v jižních Čechách, kde se cítím doma ze všeho nejvíc.“