Hudbu dělám, jako by se sešli Koubek s Bittovou na houbičkách, zpívám hláskem podivným, ale miluju to

Je jedním z nejoblíbenějších českých výtvarníků, však to má i v genech. Maminka Libuše byla světoznámou designérkou hraček, otec zase skvělým malířem. „Nikdy jsem od nich ale pořádně neslyšel hudbu,“ říká Petr Nikl v podcastu, který se do hloubky věnuje právě vztahu k muzice.

Vzhledem ke svému nezvykle vysoko položenému hlasu Nikl pochybuje, prošel-li vůbec pubertou, ale nejspíš ano: „A projevila se právě tím, že jsem se hudbě vždycky trochu věnoval. Abych dělal alespoň něco, čemu se nevěnují rodiče.“

Dlouho byl velmi introvertní, takže o jeho zálibě nikdo nevěděl. „Po čtyřech letech chození na klavír jsem se kvůli děsné učitelce zhroutil a zapomněl noty. Když jsem pak prvně uslyšel nahraný vlastní hlásek, trochu mě to vyděsilo, ale pořád jsem si drnkal na zvláštní strunný nástroj, který ležel po dědovi na skříni, totiž na balkánský brač.“

Podobnými nástroji se Petr Nikl obklopuje dodnes, na jeho deskách jsou často k slyšení. Když později odejde z redakce Reportéra, po čtvrt hodině nadšeně telefonuje: „Právě jsem si v bazaru vedle Kotvy koupil harfu!“

V rozhovoru vzpomíná, jak ho ve dvaceti zasáhla dvě traumata pár měsíců po sobě. Nejprve smrt Johna Lennona a vzápětí i maminky, dvou úžasných a mladých osobností – Lennonovi bylo čtyřicet a mamince o šest let víc.

Petr Nikl popisuje, jak se brzy poté dostal na Akademii výtvarných umění mezi výtvarníky, kteří brali velmi vážně taky muziku – například na Stanislava Diviše nebo na Františka Skálu, s nímž má dnes ostatně hudební projekt Třaskavá směs.

„Sám jsem poprvé vlezl na hudební pódium až ve čtyřiceti a ještě dlouhá léta si tam připadal nepatřičně. Hned první deska Nebojím se smrtihlava sice dostala nějakou cenu, ale kdosi správně poznamenal, že to zní, jako by se Václav Koubek sešel s Ivou Bittovou na houbičkách. Smutnou pravdou je, že já nikdy žádné podpůrné prostředky tohoto typu nepotřeboval, do snového přeludu se odjakživa umím dostat skoro každou činností.“

Petr Nikl dnes sice bere hudbu stejně vážně jako výtvarné umění, ale o kvalitě vlastní tvorby pochybuje; spíš si jen tak hraje, chce se bavit.

Je to nepatřičná skromnost. Každá další deska představuje originální zážitek a nebylo by divu, kdyby ceny posbírala i ta nejnovější, kterou natočil s o generaci mladšími muzikanty Martinem Kyšperským, Markem Doubravou a Alešem Pilgrem. Jmenuje se Chunta, vychází 23. ledna a ukázka z ní samozřejmě zazní v podcastu.