Původně vystudovala střední turnovskou „šperkárnu“, kde se věnovala oboru rytí a broušení drahých kamenů. Zatímco broušení ji příliš neoslovilo, rytí do kamenů, a později do skla, propadla natolik, že měla už tehdy jasno – pokud se chce profesně do něčeho opravdu „zakousnout“, pak to bude právě tahle práce. Že to myslí vážně zanedlouho poznal i legendární sklářský výtvarník, glyptik, medailér a pedagog Jiri Harcuba, se kterým už ve svých 24 letech učila kurz rytí v německém Frauenau. Ten v ní rozpoznal pokračovatelku pro své rytecké kurzy a na přání kolegů po jeho smrti převzala i školu, kterou založil jako poctu jiné ikoně – Dominiku Bimannovi. Ryteckých škol Jiří Harcuba založil více, například v Corningu a Pilchucku, ale to je jiný příběh.

„Po maturitě jsem neměla kam jít. Tam jsem si říkala, Dobrá, zkusím teda „nějaký to“ sklo. A zjistila jsem, že je to úžasný materiál. Proto jsem pokračovala ve studiu na vyšší odborné škole v Novém Boru. Dodnes považuji za veliké štěstí, že jsem nastoupila v době, kdy tam působil úžasný učitel, Jiří Tesař. Je to skvělý člověk s hlubokou láskou k řemeslu. Rozpoznal, že mám o techniku a řemeslo zájem. On sám vždy velmi usiloval o to, aby se právě naše řemeslo rozvíjelo a předávalo dalším generacím, a to na co nejvyšší úrovni,“ vzpomíná Pavlína Čambalová.

Krátce po škole ji čekal další osudový okamžik její profesní kariéry. Příležitost pracovat pro legendární rakouskou značku Lobmeyr přišla naprosto nečekaně a jak už to tak v životě bývá, poněkud kuriózním způsobem.

„Vyrazili jsme se školou do Vídně, kde má tahle firma v centru na pěší zóně svůj obchod. Nechali jsme se tam provést a shodou okolností se nás ujal jeden z majitelů, který mimo jiné vyprávěl, jak velmi složitě shánějí kvalitní a šikovné řemeslníky (na dlouhodobou spolupráci) zrovna pro techniku, jíž jsem se věnovala. Hned jsem zpozorněla a říkala si, to by byl sen. Ale nevěřila jsem, že bych to dokázala. Nakonec mě spousta lidí v mém okolí podpořilo v rozhodnutí, ať to prostě zkusím. Majitelé měli a mají neuvěřitelný přístup. Na začátku jsme se domluvili, že tam zůstanu minimálně pět let, a nakonec jsem tam působila osm roků. Věděli, že chvíli potrvá, než se vypracuji na požadovanou úroveň, ale dali mi prostor a podporovali mě. Pravdou je, že první rok a půl jsem často brečela a říkala si, že na tohle prostě nemám a mít nebudu. Ale vydržela jsem a jsem za to moc ráda. Byla to ohromná zkušenost,“ vypráví rytečka Pavlína Čambalová. Prostor a důvěru dostala od majitelů společnosti i v okamžiku, kdy dala najevo, že by se kromě práce na zakázkách pro značku chtěla věnovat ve volném čase také své autorské tvorbě.

„Jednoduše mi dali klíče od dílny a ateliéru a řekli, že jsou mi k dispozici. Věděli, že podporovat můj rozvoj je správná cesta i pro ně. Hodně českých zaměstnavatelů by se od nich mohlo učit,“ dodává Pavlína Čambalová.

Zajímá vás, proč nakonec skvělou práci v Rakousku opustila a založila vlastní ateliér v Železném Brodě? Kdo může a navštěvuje její školu Jiřího Harcuby nebo za jak dlouho se jako naprostý amatér naučíte některou z technik rytí skla? A kdy se můžete vypravit na workshop přímo k Pavlíně Čambalové do jejího nového studia?

Odpovědi na tyto, ale i mnohé další otázky, které se netýkají pouze vztahu k překrásnému řemeslu rytí skla, vám nabízí další díl naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!