"Myslela jsem si, že od toho uteču, ale vždycky mě to doběhlo. Ať odjedeš kamkoliv, sama před sebou se neschováš." To, jak vnímáme sami sebe, jak k sobě přistupujeme a jak necháme ostatní, aby s námi jednali - tam na té pomyslné hranici to všechno začíná a končí. Co vyzařuješ, to se ti vrací. Svoje potřeby musíme naplnit v první řadě sami a ne čekat, zda (a jestli vůbec) to udělají ostatní. Všichni to někde v hloubi duše víme... Proč je ale někdy tak těžké to skutečně žít?