Útok nezačíná ranou. Násilník si vás nejdřív testuje, říká expert na sebeobranu

Zakladatel projektu Moderní sebeobrana Pavel Houdek upozorňuje, že skutečná sebeobrana nezačíná ve chvíli, kdy padne první rána. V podcastu Rušičky na platformě FocusOn vysvětlil, proč více než 99 % fyzických útoků předchází komunikace, proč dvě třetiny lidí v konfliktních situacích zamrznou a jaké dlouhodobé následky může mít psychické násilí. Podle něj přitom často nerozhoduje síla jednotlivce, ale reakce okolí.

Když se řekne sebeobrana, většina lidí si představí fyzický střet. Podle Pavla Houdka je však taková představa zavádějící. Ve skutečnosti totiž samotnému útoku téměř vždy předchází řada varovných signálů. „V momentě, kdy vás někdo škrtí nebo udeří, musela se předtím stát celá řada věcí. Ten člověk si vás musel vybrat, přiblížit se k vám a ve více než 99 procentech případů s vámi nejprve komunikuje,“ říká Houdek.

Právě proto se moderní sebeobrana soustředí především na období před samotným násilím. Cílem není naučit lidi bojovat, ale rozpoznat rizikovou situaci dostatečně včas a zabránit její eskalaci.

„Nikdo nechce čekat, až ho někdo udeří, aby se mohl začít bránit. Smyslem je udělat všechno pro to, aby k násilí vůbec nedošlo,“ vysvětluje. Podle Houdka bývá prevence ve výsledku mnohem důležitější než samotné fyzické techniky. Ty sice mají své místo, ale většina konfliktů se rozhoduje ještě před prvním fyzickým kontaktem.

Psychické útoky mohou člověka ovlivňovat i po deseti letech

Významnou část rozhovoru věnoval Houdek psychickému násilí, které bývá podle něj často podceňované. Přitom právě zesměšňování, ponižování nebo opakované shazování mohou zanechat dlouhodobé následky.

„Když vás někdo psychicky deptá narážkami, shazováním nebo zesměšňováním, může to mít stejné, nebo dokonce závažnější důsledky než fyzické napadení,“ upozorňuje. Ve své praxi se pravidelně setkává s lidmi, kteří si následky podobných zkušeností nesou řadu let.

„Na našich kurzech potkávám lidi, kteří zažili násilí před pěti, deseti nebo patnácti lety, a přesto to stále výrazně ovlivňuje jejich život. Bojí se chodit sami ven, mají problém navazovat vztahy nebo se vyhýbají určitým situacím,“ popisuje.

Psychické útoky jsou podle něj záludné i tím, že bývají často bagatelizovány. Agresor i okolí je omlouvají větami typu „to byl jen vtip“ nebo „takový už prostě je“. „Jedna poznámka sama o sobě nemusí působit závažně.

Dvě třetiny lidí v ohrožení zamrznou

Jedním z nejzajímavějších poznatků, které během rozhovoru zazněly, je fenomén zamrznutí. Podle dat, se kterými Moderní sebeobrana pracuje, zažijí přibližně dvě třetiny lidí v ohrožující situaci stav, kdy nejsou schopni reagovat. „Je to normální fyziologická reakce člověka, jehož mozek vyhodnotí situaci jako ohrožení,“ vysvětluje Houdek.

Mnoho lidí si však tuto reakci následně vykládá jako vlastní selhání. Večer si přehrávají situaci v hlavě a přemýšlejí, proč nic neřekli nebo neudělali. „Člověk si pak říká: Proč jsem nic neřekl? Proč jsem nereagoval? Jenže nevidí, že šlo o zamrznutí. Bere to jako důkaz vlastní slabosti, což není pravda,“ říká. Podle něj může pomoci i jednoduchá příprava. Doporučuje mít připravenou krátkou větu, například „Ne“, „Nevím“ nebo „Nechte toho“.

„Ve chvíli, kdy promluvíte, vydechnete. A právě to může být první krok, který vás ze zamrznutí dostane ven,“ vysvětluje. Vedle toho doporučuje vizualizaci krizových situací nebo trénink v běžném životě, například při reklamaci služby či řešení drobných konfliktů.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Co se v rozhovoru ještě dozvíte?

• Proč mozek reaguje na slovní útok podobně jako na fyzické ohrožení?
• Jak konkrétně funguje efekt přihlížejícího a proč často nikdo nezasáhne?
• Jaké jednoduché techniky pomáhají překonat zamrznutí během konfliktu?
• Kdy má smysl vrátit se ke konfliktu zpětně a konfrontovat jeho původce?
• Jak přistupovat k nenávistným komentářům na sociálních sítích a chránit vlastní psychiku?