Česká energetika stojí na prahu zásadní proměny. Zatímco se stát obává nedostatku elektřiny a nutnosti jejího masivního dovozu, projekt společnosti EnVys nabízí cestu přímého vlastnictví zdrojů. Ondřej Doležal v rozhovoru pro Green Spin vysvětluje, jak mohou obce, firmy i domácnosti skrze PPA kontrakty získat kontrolu nad cenami energie na desítky let dopředu a proč je spoléhání se na burzovní trh „čistou ekonomickou sebevraždou“.

Základem ambiciózního plánu společnosti EnVys je využití takzvaných PPA kontraktů (Power Purchase Agreement). Jde o dlouhodobé smlouvy o dodávce elektřiny uzavřené přímo mezi výrobcem a konečným zákazníkem. V tomto modelu se zcela vynechává energetická burza, což umožňuje stabilizovat cenu bez ohledu na výkyvy globálního trhu. Podle Ondřeje Doležala je EnVys unikátní svou strukturou. Společnost je spoluvlastněna samotnými zákazníky, především obcemi ze sedmi krajů České republiky.

„Zákazníci si koupí výkon té elektrárny a ta potom nevyrábí pro burzu, ale dodává elektřinu napřímo do jejich odběrných míst,“ vysvětluje princip fungování Doležal. Tento přístup podle něj řeší i sociální rozměr energetiky, podobně jako obce spravují dodávky vody. „Naše vize je vytvořit platformu, kterou budou spoluvlastnit její zákazníci. Kdokoliv, kdo se chce vydat podobnou cestou, je v České republice vítán,“ doplňuje s tím, že cílem je ochránit spotřebitele před cenami, které by mohly bez vlastních zdrojů šplhat k osmi tisícům korun za megawatthodinu.

Ekonomika větru

Pro průměrného spotřebitele jsou klíčová především čísla a reálná úspora. EnVys pracuje s modelem rezervace výkonu, kdy zákazník zaplatí svůj podíl na začátku a následně odebírá elektřinu z vlastní výroby; pokud elektrárna vyrobí méně, rozdíl se dokupuje na trhu. Pro byt o dispozici 2+1 se spotřebou kolem 2,3 MWh ročně vychází potřebný podíl na výkonu větrníku na 0,9 kW, což představuje jednorázovou investici 90 000 Kč bez DPH. U rodinného domu se spotřebou 10 MWh ročně se investice pohybuje kolem 450 000 Kč bez DPH za 4,5 kW výkonu.

„Při započtení moderní životnosti elektráren, která dosahuje až 35 let, se dostáváme na cenu silové elektřiny zhruba jednu korunu za kilowatthodinu bez DPH,“ vypočítává Doležal. Výhodou větru oproti fotovoltaice je navíc jeho časová efektivita. Zatímco solární panely nevyrábějí zhruba 50 % času, moderní větrné elektrárny stojí pouze 20 % času. Pokud elektrárna vyrobí více, než zákazník spotřebuje, přebytek je prodán a připsán klientovi ve formě přeplatku.

Odolnost vůči krizi a desetileté lhůty

Česká republika se v následujících pěti letech pravděpodobně stane čistým dovozcem elektřiny, přičemž predikce hovoří o importu až 30 % celkové spotřeby. Doležal varuje, že nedostatek komodity nikdy nevede k jejímu zlevnění, a proto je „vyvázání se z burzovního šílenství“ jedinou logickou obranou. „Spoléhat se na burzu a makroekonomické jevy je čistá ekonomická sebevražda,“ říká rezolutně Doležal s odkazem na zkušenosti z uplynulých energetických krizí.

Ačkoliv schvalovací procesy pro větrné parky v Česku trvají často i 10 let, EnVysu se daří lhůty zkracovat. Společnost již odevzdala první studii EIA a očekává získání prvních stavebních povolení ještě v letošním roce. Aktuálně rozvíjí 10 lokalit současně, přičemž celkový plán počítá s výstavbou 30 až 50 větrných elektráren. Náklady na jednu moderní větrnou věž se přitom pohybují kolem 270 milionů korun.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: