Psychická pomoc v krizových situacích je často stejně důležitá jako ta materiální. Zatímco hasiči zachraňují majetek a zdravotníci ošetřují zranění, krizoví interventi jako Magda Vojtěchová jsou ti, kdo pomáhají lidem zvládnout šok a stres. „Naším úkolem je být tady pro lidi, když potřebují sdílet neštěstí. Ať už jde o mimořádné události, nebo každodenní životní problémy,“ vysvětluje Vojtěchová v rozhovoru s Amarem Ibrahimem pro pořad Přežít.

Krizoví interventi pracují nejen při katastrofách, ale i ve zcela běžných situacích – pomáhají lidem vyrovnat se s těžkými zdravotními diagnózami, náhlými úmrtími v rodině, domácím násilím nebo jinými psychicky náročnými momenty. Magda Vojtěchová působí v Českém červeném kříži i u Hasičského záchranného sboru a do terénu vyráží vždy, když je její pomoc potřeba.

Povodně a psychická pomoc: První dny jsou o sdílení, pak přichází vyčerpání

Jednou z největších krizí, u kterých zasahovala, byly nedávné povodně. „Lidé měli obrovskou potřebu sdílet, co se jim stalo. Téměř 90 % z nich nás zvalo do svých domovů, ukazovali nám škody a vyprávěli, jak se situace odehrála,“ říká Vojtěchová.

Po prvních dnech šoku však přichází další fáze – únava a nejistota. „Když jsme se do zasažených oblastí vrátili o dva týdny později, situace se posunula. Už se řešila obnova, ale zároveň přicházela vyčerpanost – jak u zasažených, tak u dobrovolníků, kteří často pracovali bez odpočinku,“ popisuje.

Nejtěžší chvíle nastaly ve chvíli, kdy bylo nutné některé domy označit k demolici. „Stát tam s lidmi, kteří se musejí rozloučit s domovem, to jsou opravdu náročné okamžiky,“ přiznává Vojtěchová. „Snažíme se v těchto chvílích lidem ukázat, že mají sílu pokračovat dál a že i přes ztrátu domova mohou zvládnout budoucnost.“

Když lidé nechtějí mluvit: Stačí být nablízku

Někteří lidé pomoc odmítají, nechtějí s nikým komunikovat. „Nikdy nikoho do hovoru nenutíme. Často stačí jen být přítomen, dát najevo, že jsme tam pro ně,“ vysvětluje Vojtěchová. „Když člověk vidí, že ho opravdu posloucháte a že to není jen formální návštěva, většinou se nakonec otevře.“

Pokud někdo pomoc skutečně odmítne, dostane kontakt, aby se mohl obrátit později. „Stává se, že se k některým lidem vracíme a až po nějaké době si uvědomí, že psychická podpora je to, co potřebují,“ dodává.

Prací krizového interventa procházejí tisíce příběhů. Některé jsou ale těžší než jiné. „Pro mě osobně jsou nejtěžší situace, kdy jsou zasaženy děti. Tam je to psychicky velmi náročné,“ přiznává Vojtěchová.

Další těžkou skupinou jsou lidé, kteří katastrofu zažili už vícekrát. „Při povodních jsme se setkávali s lidmi, kteří ztratili domov už v roce 1997. Pro ně bylo o to těžší se s tím vyrovnat, protože si uvědomili, že se to může stát znovu a znovu,“ popisuje.

Jak se z toho nezbláznit? Interventi musí mít svou psychohygienu

Práce krizového interventa není jen o pomoci druhým, ale i o ochraně vlastního duševního zdraví. „Nemůžeme to dělat donekonečna bez přestávky. Jsou chvíle, kdy si musím říct, že na měsíc potřebuju pauzu, protože už bych další neštěstí neunesla,“ říká Vojtěchová.

Interventi také spolupracují mezi sebou, aby se mohli vypovídat. „Je důležité mít někoho, s kým si můžete promluvit o tom, co jste viděli. Nikdo z nás není neomylný, nemůžeme být vždy silní,“ dodává.

Psychickou odolnost si může budovat každý – ještě dříve, než ho nějaká krize zasáhne. „Je to o tom vystupovat z komfortní zóny. Člověk by měl trénovat svou fyzickou i psychickou odolnost, umět si stanovit priority a obklopovat se lidmi, kteří ho podporují,“ doporučuje Vojtěchová.

Dnešní generace má podle ní často problém zvládat i běžné stresové situace. „Mladí lidé už dnes ani nezvednou telefon, bojí se špatné zprávy. Mají pocit, že všechno musí být perfektní, a když něco není podle jejich představ, hroutí se,“ říká. Podle ní je nutné učit děti už odmalička, že život přináší výzvy a je třeba se s nimi umět vyrovnat.