Dřevostavby v Česku stále narážejí na předsudky, legislativní limity i obavy investorů, přestože technicky už dávno obstály. Architekt Ján Antal, hlavní architekt studia Perspektiv, v pořadu Next Stop vysvětluje, proč dřevo není ideologická volba, ale racionální konstrukční systém, jaké ekonomické bariéry brzdí jeho širší využití a proč budoucnost developmentu neleží v revolucích, ale v postupné evoluci stavebnictví.

Studio Perspektiv začínalo jako interiérové studio. Přechod k architektuře nebyl výsledkem strategického plánu, ale postupného vývoje a změny zakázek. Zlom přišel v době covidu, kdy se tým začal systematicky věnovat architektuře většího měřítka.

„Začínali jsme jako interiérové studio, ale postupně jsme se vyprofilovali až k architektuře v plném rozsahu. Dnes máme štěstí na nové zakázky a větší projekty,“ popisuje Antal. Právě změna měřítka otevřela otázku konstrukčních systémů a dlouhodobé udržitelnosti.

Klíčovým impulzem byla první větší administrativní stavba, u které klient hledal architekturu odpovídající jeho firemním hodnotám. Původní návrh z prefabrikovaného betonu se ukázal jako hodnotový protiklad.

„Betonová prefabrikovaná stavba byla v rozporu s tím, jak firma pracovala s energetikou, fotovoltaikou a udržitelností. Dřevo nám v tu chvíli dávalo mnohem větší smysl,“ říká Antal.

Dřevo není marketing. Je to technický materiál

Rozhodnutí pro dřevo nebylo podle Antala marketingovým gestem. Naopak šlo o racionální konstrukční volbu. Současné dřevostavby podle něj nemají s historickou romantikou mnoho společného.

„Dřevo dnes není romantický materiál. Je technicky zpracované, má velmi dobré fyzikální vlastnosti a umožňuje jiný způsob práce s konstrukcí a tektonikou,“ vysvětluje. Zásadní je podle něj opuštění dogmatického přístupu. Neexistuje univerzálně správný materiál. Každý má své silné i slabé stránky a smysl dává jejich kombinace.

„Nejlepší řešení často vzniká kombinací dřeva, betonu a dalších materiálů. Každý přináší jinou přidanou hodnotu: lehkost, akumulaci, mikroklima,“ říká Antal. Dogmatické lpění na jednom systému podle něj vede k technickým kompromisům a vyšším nákladům.

Největší bariéra není technika, ale stigma

Přestože technické možnosti dřevostaveb výrazně pokročily, jejich rozšíření v Česku brzdí předsudky. Antal mluví o dlouhodobém stigmatizování dřeva jako materiálu s nízkou životností.

„Nejčastěji slyšíte, že se to za pár let rozpadne, že se to musí neustále natírat a že to nevydrží tolik co beton nebo cihla. To ale dnes už neodpovídá realitě,“ říká. Podle něj hraje roli historická preference zděných staveb a později betonu. Dřevo se do hry vrací až nyní, a to pomalu. I proto první dřevostavba studia nepřinesla okamžitou vlnu dalších zakázek.

„Dřevo je v české společnosti stále do určité míry stigmatizované,“ konstatuje Antal.

Legislativa a výška: falešný problém

Často zmiňovaným limitem dřevostaveb je požární výška. V Česku je standardní limit 12 metrů, což v praxi znamená čtyři nadzemní podlaží. Studio Perspektiv díky tomu drží paradoxní prvenství.

„Jsme autory nejvyšší administrativní dřevostavby v Česku. Má čtyři podlaží, což je trochu komické, ale legislativně jsme na hraně 12 metrů,“ říká Antal.

Podle něj ale výška není klíčový problém. Legislativní návrhy už dnes umožňují vyšší stavby v kombinovaných systémech. Skutečnou bariérou je spíš obava klientů z neznámého. „I kdybychom zítra mohli stavět dvacetimetrové dřevostavby, problém nezmizí. Lidé se bojí základních věcí: údržby, požáru, provozu,“ vysvětluje.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: