Zákazník v obchodě nepozná rozdíl mezi AI hudbou a skladbou známého interpreta. Zatímco tradiční licence stojí statisíce, umělá inteligence nabízí alternativu za pakatel. Proč jsou české poplatky trojnásobně vyšší než v sousedních zemích? Odpovídá Martin Gazda, zakladatel platformy Dirigent, v rozhovoru pro pořad Inside Tech na FocusOn.cz.

Hudba v obchodě, restauraci nebo kavárně není jen tichá kulisa. Vytváří atmosféru, zvyšuje loajalitu zákazníků, ovlivňuje jejich chování i délku pobytu v prostoru. „Zákazník jde koupit boty, ale pokud se v prostoru cítí dobře, pravděpodobně utratí víc. I pomalejší hudba zpomaluje pohyb lidí, což v některých kontextech znamená vyšší tržby,“ říká Gazda.

Z právního hlediska se však jakékoliv veřejné přehrávání hudby – tedy takové, které je slyšitelné pro zákazníky – považuje za tzv. veřejnou hudební produkci. A právě za tu se platí. OSA vybírá poplatky jménem autorů, Intergram jménem interpretů. Výše poplatků se odvíjí od velikosti prostoru, typu podniku a míry používání hudby.

„Pokud pouštíš Spotify doma, v autě nebo ve sluchátkách, je to v pořádku. Ale jakmile je hudba slyšet v provozovně a je součástí tvého byznysu, vzniká povinnost platit poplatky,“ upozorňuje Gazda. Sám se dlouhá léta pohyboval v oblasti rozhlasového vysílání a dnes provozuje licencovanou hudební platformu Dirigent.

Hranice legality: kdy už je třeba platit?

Zákon určuje hranici mezi soukromým a veřejným užitím hudby, ale v praxi bývá rozmazaná. „Předpokládám, že se podnikatelé často hádají – tohle nebylo pro byznys, tvrdí oni, zatímco OSA nebo Intergram říkají opak. Hranice není úplně pevná,“ přiznává Gazda.

V zásadě platí, že pokud hudba zní z reproduktorů a je dostupná zákazníkům, jde o veřejnou produkci. Pracovní prostor, ve kterém hudbu mohou slyšet další osoby, je už většinou považován za místo, kde je třeba licenci mít. „Například když v kuchyni vaří kuchař a pouští si rádio, ale hudba je slyšet i v restauraci, může dojít ke sporu. Vzniklo už i několik precedentů, ale každý případ je jiný,“ doplňuje Gazda.

Kontroly v terénu provádějí inspektoři kolektivních správců. Při podezření na nelegální produkci mohou navštívit podnik, identifikovat hrané skladby pomocí mobilní aplikace, a pokud zjistí, že jde o chráněnou hudbu, požádají o doložení licencí. V opačném případě následuje výzva k nápravě a v některých případech i pokuta.

Poplatky, které dosahují statisíců i milionů

Poplatky, které podnikatelé odvádějí kolektivním správcům, nejsou zanedbatelné. U menších kaváren či obchodů mohou činit stovky až tisíce korun měsíčně. U větších provozoven, nákupních center nebo řetězců se roční částky pohybují ve statisících, výjimečně i v milionech.

„Když jsme porovnali ceny licencí v celé Evropě, Česká republika vychází jako jedna z nejdražších. Ve srovnání se Slovenskem nebo Polskem jsou naše ceny zhruba trojnásobné,“ říká Gazda. A právě tady se otvírá prostor pro alternativní řešení.

Služba Dirigent nabízí podnikatelům kurátorsky připravené streamy licencované hudby od méně známých autorů, kteří nejsou členy OSA nebo Intergramu. Hudba je legálně složená, smluvně ošetřená a distribuovaná tak, aby podnikatelé nemuseli platit tradičním kolektivním správcům.

Alternativní kolektivní správa: Legální cesta, jak ušetřit

Zákon v Česku umožňuje tzv. alternativní správu práv. To znamená, že autor může svou hudbu poskytnout napřímo – buď individuálně, nebo prostřednictvím jiné organizace než OSA. Tuto cestu využívá právě Dirigent, který spolupracuje s italským partnerem a zastupuje stovky skladatelů tvořících hudbu výhradně pro komerční prostory.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: