Jeden člen rodiny pije, ale následky postupně nesou všichni. Partner přebírá odpovědnost za finance a péči o děti, blízcí napravují průšvihy a důvěru nahrazuje kontrola. V Česku přitom podle údajů uvedených v pořadu užívá alkohol rizikově 1,3 až 1,6 milionu lidí a 600 až 900 tisíc osob jej užívá škodlivě. Adiktoložka Michaela Jelínková, která pomáhá závislým i jejich rodinám, v pořadu Nezávislí na platformě FocusOn.cz vysvětluje, proč blízcí nemusejí čekat, až závislý přijme léčbu, kde končí pomoc a začíná spoluzávislost a proč samotná abstinence ještě neznamená, že se vztahy automaticky uzdraví.

Závislost se často odehrává za zavřenými dveřmi. Navenek může rodina dál fungovat, uvnitř však přibývá stres, napětí a snaha přizpůsobit každodenní život člověku, který pije nebo užívá jinou návykovou látku. Podle údajů ze souhrnné zprávy o závislostech, které citovala moderátorka v úvodu pořadu, užívá alkohol rizikově odhadem 1,3 až 1,6 milionu lidí. Škodlivě jej užívá 600 až 900 tisíc osob a přibližně 11 procent populace by mohlo splňovat kritéria závislosti.

Rodina nemusí čekat, až si závislý člověk problém připustí nebo se rozhodne nastoupit léčbu. Odbornou pomoc mohou jeho blízcí vyhledat sami, například ve chvíli, kdy jsou ze situace vyčerpaní, doma panuje napětí a nevědí, jak dál postupovat. ,,Nemusí jít o to, že budou docházet půl roku. I jednorázová konzultace může pomoci ověřit, zda postupují správně,'' vysvětluje Michaela Jelínková. Konzultace může rodině přinést také informace o tom, jak závislost probíhá a co může očekávat. Už samotné sdílení problému s odborníkem navíc může přinést úlevu a pocit, že na tuto situaci není sama.

Rodina chce člověka „opravit“, změnu ale potřebuje celý systém

Do ordinace podle Jelínkové nejčastěji přicházejí partneři nebo rodiče. Někdy dorazí sami, jindy jako pár nebo společně s dítětem. Častý je scénář, kdy rodiče přivedou potomka s představou, že odborník problém odstraní, zatímco fungování zbytku rodiny zůstane beze změny. Jenže člověk žije v systému vztahů, a proto je nutné dívat se na situaci v širších souvislostech.

Úlevu může přinést už první konzultace. Členové rodiny při ní totiž často poprvé otevřeně promluví o problému, který před okolím dlouhodobě skrývají. ,,Závislost v rodině bývá tabu a venku se o ní nemluví. Zůstává za zavřenými dveřmi domu nebo bytu a rodinný příslušník je na ni často sám. Už to, že svůj příběh převypráví adiktologovi, proto může přinést úlevu,'' popisuje Jelínková.

Konzultace se přitom nemusí účastnit celá rodina. Nejprve může přijít pouze jeden z jejích členů a ostatní se mohou zapojit později. V takovém případě je však podle Jelínkové důležité předem stanovit pravidla, určit, které informace se budou mezi jednotlivými členy sdílet, a vytvořit pro všechny bezpečné prostředí.

Rodinní příslušníci navíc nemusejí mít na řešení stejný názor. Typickým příkladem je otec, který už chce závislé dítě od další pomoci odstřihnout, a matka, jež se ho naopak stále snaží zachraňovat. Úkolem adiktologa podle Jelínkové není rozhodnout, kdo má pravdu, ale pochopit, proč oba reagují právě tímto způsobem. Zpravidla se totiž snaží rodinu chránit, pouze volí odlišné strategie.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

• Jak může jediná konzultace pomoci rodině, i když závislý léčbu stále odmítá?
• Jaké komunikační pozice podle přístupu Virginie Satirové lidé v rodinách zaujímají a kdy jim začínají škodit?
• Jak jednotlivé fáze kola změny ovlivňují rozhodování člověka se závislostí?
• Kdy má smysl zahájit párovou terapii a proč může být na začátku abstinence kontraproduktivní?
• Podle jakých konkrétních signálů může partner poznat, že se změna skutečně děje?