Průměrný uživatel zkontroluje svůj chytrý telefon až 96krát denně, což v praxi znamená každých patnáct až dvacet minut. Psycholožka Michaela Pacáková v rozhovoru pro pořad iMedical upozorňuje, že moderní technologie zneužívají naše evoluční mechanismy a vytvářejí návykové chování podobné hazardu. Fenomén „smombie“ navíc nepředstavuje jen psychologické riziko, ale stává se i reálnou hrozbou v dopravním provozu.

Termín „smombie“ (smartphone zombie) označuje jedince natolik pohlcené obrazovkou telefonu, že přestávají vnímat okolní svět. Podle psycholožky Michaely Pacákové jde o přirozené vyústění závislosti na obrazovkách, o kterém se začalo výrazněji mluvit například v Rakousku.

„Lidé jsou natolik soustředění na telefon, že přestávají vnímat, co se děje kolem nich,“ popisuje Pacáková. „Termín vzniká ze spojení smartphone a zombie, protože ti lidé vypadají, jako kdyby byli bez duše,“ dodává.

Problém podle ní nesouvisí pouze s mladou generací. Výzkumy ukazují, že fenomén se týká i seniorů, kteří si osvojí používání chytrých zařízení a podlehnou jejich mechanismům. U dětí je však dopad výraznější, zejména pokud s technologiemi nepracují pod dohledem.

Mechanismy závislosti a dopaminová past

Ekonomický i psychologický dopad digitální závislosti je zásadní. Aplikace jsou navržené tak, aby maximalizovaly čas strávený uživatelem na obrazovce. „Telefon kontrolujeme zhruba každých 15 až 20 minut. Může to být znak kompulzivního jednání, které už není plně pod vědomou kontrolou,“ vysvětluje Pacáková.

Klíčovou roli hraje dopamin – neurotransmiter, který motivuje naše chování.

„Dopamin fixuje chování, které vedlo k odměně. Pokud zjistíme, že jsme na sociální síti získali uznání, mozek to vyhodnotí jako výhodné chování, které je potřeba zopakovat,“ popisuje. Tento mechanismus je podle ní velmi podobný hazardu:
„Je to nelátková závislost, principem velmi blízká například hraní na automatech.“

Efekt FOMO a hrozba v silničním provozu

Závislost na obrazovkách má i reálné fyzické důsledky, například rostoucí nehodovost. Klíčovou roli zde hraje tzv. FOMO (fear of missing out). „Strach z toho, že nám něco unikne, nás nutí být neustále online a kontrolovat telefon,“ říká Pacáková. To vede k rizikovému chování: „V momentě, kdy lidé řídí nebo přecházejí ulici, může je obrazovka natolik strhnout, že přestanou vnímat okolí.“ Mozek totiž digitální prostředí interpretuje jako reálné sociální interakce, i když jde pouze o jejich simulaci.

Cesta z digitálního zajetí

Řešení podle odbornice nezačíná u technologií, ale u sebereflexe. „Je potřeba si začít všímat, jak to máme s používáním obrazovek, kdy po nich saháme a v jakých situacích,“ říká Pacáková. Závislost se může projevit i fyzicky: „Jedním ze znaků je, že v užívání pokračujeme, i když nám to přináší negativní důsledky – třeba bolesti.“

Pomoci mohou konkrétní kroky:

• nastavení časových limitů (např. 20 minut denně),
• vypnutí notifikací,
• zavedení „bezdigitálních zón“ - například u večeře,
• přepnutí telefonu do černobílého režimu.

„Jakmile odstraníme barevné podněty, telefon ztratí na atraktivitě a může to snížit čas strávený na obrazovce,“ doporučuje.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. V rozhovoru se mimo jiné dozvíte: