Architektura už dávno není jen o tvaru a intuici. Stává se komplexním systémem, ve kterém se potkávají data, technologie, ekonomika, udržitelnost a společenská odpovědnost. V pořadu Next Stop na platformě FocusOn popisuje architekt, pedagog a výzkumník Saman Saffarian svou cestu z Teheránu přes Brno, Vídeň a Stuttgart až k vlastnímu ateliéru a výuce na ČVUT. Vysvětluje, proč je dnes architekt spíš dirigentem než sólistou, proč umělá inteligence architekturu nezabije, ale zásadně změní, a proč je největší hrozbou průměrnost.

Saman Saffarian se ve své kariéře opakovaně vydává směrem, který není samozřejmý. Místo velkých kanceláří a zavedených struktur volí menší týmy, místo metropolí klidnější prostředí a místo jistoty otevřené otázky.

„Vždy tam byl nějaký sen. A ten sen řídil cestu, ne konkrétní místo,“ říká. Narodil se během války mezi Íránem a Irákem a dětství prožil v Teheránu. Zkušenost, která by pro dospělé znamenala permanentní stres, vnímal jako dítě jinak. „Pro dítě je bomba na zahradě spíš důvod, proč nejít do školy,“ vzpomíná.

Zásadní roli sehrál starší bratr, biofyzik, který odešel studovat do USA. Saffarian se rozhodl následovat podobnou cestu, prošel rokem všeobecného uměleckého studia v Americe a následně se vrátil do Česka, kde nakonec (shodou okolností) zakotvil v Brně. „Skončil jsem tam náhodou, díky vstřícnosti školy,“ říká.

Česká svoboda versus světová struktura

Jedním z klíčových témat rozhovoru byl rozdíl mezi českým a zahraničním vzděláváním. Saffarian popisuje zkušenost ze studia ve Vídni v ateliéru Zahy Hadid jako zásadní zlom.

„Vzdělání bylo světové ne proto, že tam byla Zaha, ale kvůli lidem, kteří se kolem ní pohybovali,“ vysvětluje.

Výuka byla založena na vertikálním ateliéru typu masterclass, kde student vstupuje do dlouhodobě vedeného výzkumného směru.

Český systém je podle něj postavený na silné ideji svobody. „Student přijde s vlastním tématem a škola mu má vytvořit zázemí. Ve světě to funguje opačně. Připojujete se k týmu, který má granty, směr a strukturu,“ říká. To má i ekonomické důsledky. Výzkum v Česku často bojuje s financováním, protože chybí dlouhodobé tematické linie. Přesto Saffarian uznává, že se situace postupně zlepšuje.

Práce u Zahy Hadid

Saffarian popisuje práci v ateliéru Zahy Hadid jako extrémně intenzivní zkušenost, nikoli jako osobní oběť. „Bylo to extrémně intenzivní,“ říká.

Popisuje období, kdy architektura pohltila celý jeho den. „Po cestě do práce jsem už v hlavě modeloval. Dvacet minut jsem v hlavě otáčel model, než jsem ho musel jít ověřit,“ popisuje. Pracovní dny končily často ve dvě ráno, ale přesto nechyběl sport ani odreagování. „Nikdy jsme neodešli, dokud nebyla skica uzavřená,“ dodává. Právě tato intenzita podle něj formuje špičkové profesionály.

Informovaná architektura

Jedním z nejzásadnějších momentů rozhovoru byl pojem „informovaná architektura“. Saffarian odmítá rozpor mezi estetikou a daty. „Měl jsem štěstí, že jsem se naučil pracovat s formou, proporcí a krásou, ale dnes to musíte umět propojit s konstrukcí, ekonomikou a udržitelností,“ říká.

Stavebnictví je podle něj zodpovědné za přibližně 38 až 40 % uhlíkové stopy. Řešením ale není přestat stavět. „Dům tady bude stát sto nebo sto padesát let. Pak dává smysl do něj investovat energii, kvalitu i materiál,“ vysvětluje. Problémem jsou podle něj krátkodobé produkty s vysokou ekologickou stopou.

Software formuje architekturu víc, než si připouštíme

Rozhovor se dotýkal i vlivu digitálních nástrojů. Saffarian přirovnává software k nářadí truhláře. „Když máte určitý nástroj, máte tendenci navrhovat tak, aby mu vyhovoval,“ říká.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: