Bývalá policejní vyjednavačka Hana Kvasničková má za sebou téměř tři stovky zásahů, při nichž šlo o lidské životy. Ve 100 % případů s rukojmími a ve více než 99 % případů se sebevrahy dokázala situaci vyřešit bez ztrát. V rozhovoru pro pořad Přežít na platformě FocusOn odhaluje nejen detaily své práce, ale i důležitá čísla a data, která ukazují, proč je připravenost na krize klíčová nejen pro policisty, ale pro celou společnost.

Kvasničková prošla i speciálním kurzem FBI, který probíhal v Česku za účasti amerických kolegů. „Co se týče metod a postupů, jsou velmi podobné – ať už vyjednáváte s únosci, sebevrahy nebo ozbrojenými osobami,“ popisuje.

Základní princip je stejný: navázat kontakt, získat důvěru a postupně vést rozhovor směrem k bezpečnému konci. Velký důraz kladou vyjednavači na práci se syndromem rukojmí, známým jako stockholmský syndrom. „Naší strategií je, aby si rukojmí vytvořili důvěru spíše k nám než k pachatelům. Známe jejich jména, víme, že mají rodiny, a zajímáme se o ně osobně,“ vysvětluje Kvasničková.

Tvrdá čísla: úspěšnost vyjednávání

Za 17 let služby jako vyjednavačka se Kvasničková účastnila téměř 300 případů se sebevrahy a dvou případů zadržení rukojmích. „V obou případech s rukojmími jsme dosáhli 100% úspěšnosti. U sebevrahů se nepodařilo zachránit pouze dva lidi. Jeden se zastřelil přímo přede mnou, druhý svůj čin dokončil po roce,“ říká.

Nejdelší vyjednávání trvalo 20 hodin, v některých případech se ale jednalo i o dny. „Vyjednávání je vždy týmová práce, kde se lidé střídají. Není to sólová disciplína,“ dodává.

Krize náctiletých a sociální sítě

Zkušenosti z praxe ukazují, že mezi nejzávažnější případy patří zásahy u náctiletých, často spojené se šikanou a sociálními sítěmi. „U náctiletých je velký problém v tom, že často komunikují na sociálních sítích pomocí skrytých symbolů a kódovaných výrazů. Řešili jsme tragický případ, kdy student poslal kamarádovi SMS s takovým skrytým vzkazem, který znamenal, že se loučí se životem. Kamarád význam nepochopil a zprávu ignoroval. My jsme naopak okamžitě věděli, že jde o velmi vážný signál, a potvrdilo se, že šlo o rozloučení před sebevraždou,“ popisuje Kvasničková.

Podle ní rodiče často chrání děti až příliš, což snižuje jejich odolnost vůči životním krizím. „Krize jsou součástí života a posilují nás. Pokud je dítě nikdy nezažije, nebude připravené na realitu,“ upozorňuje.

Nepřipravená společnost

Kvasničková upozorňuje i na obecný nedostatek připravenosti lidí na krizové situace. „Dnešní generace není zvyklá mít doma ani základní potraviny. Pokud by přišel blackout, většina lidí nemá hotovost, zásoby ani základní znalosti,“ varuje. Přitom jde o jednoduché návyky, které starší generace považovaly za samozřejmost – od držení základních zásob až po schopnost uvařit si jídlo bez pomoci moderních technologií.

Právě schopnost improvizace a samostatného řešení problémů podle ní rozhoduje o přežití v krizích. „Pokud neumíte použít svůj mozek, žádná umělá inteligence vám nepomůže, když nebude signál,“ říká.

Psychická odolnost a role rodičů

Kvasničková zdůrazňuje, že psychická odolnost je klíčová nejen pro krizové vyjednavače, ale pro každého člověka. „Krize, kterou překonám, mě posune dál a udělá ze mě silnějšího člověka,“ tvrdí. Rodiče by proto podle ní měli dětem umožnit řešit menší problémy samostatně, místo aby je okamžitě ochraňovali.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: