Průmyslová bateriová úložiště dnes vznikají v tisícových sériích a stávají se klíčovou součástí energetické infrastruktury. Přesto kolem nich přetrvává strach z požárů a explozí. Jak ale v pořadu Plně nabito na platformě FocusOn upozorňují Pavel Hrzina (ČVUT FEL) a David Vodička (GAZ Energy), skutečné riziko neleží v samotné technologii, ale v nekvalitních instalacích, levných řešeních a podcenění detailů, jako je odvod vodíku či volba chemie baterií. Kdy jsou velkokapacitní bateriová úložiště skutečně bezpečná a kde dnes firmy dělají nejčastější chyby?

Lithiové baterie jsou v očích veřejnosti často spojovány s požáry mobilních telefonů nebo elektrokoloběžek. Podle odborníků je ale srovnávat tyto incidenty s průmyslovými úložišti zavádějící. Velké bateriové systémy fungují v přísně řízeném prostředí, s několika vrstvami ochrany a nepřetržitého monitoringu.

„Je potřeba mít respekt, ale ne strach. Tyto baterie jsou vyráběny v milionových sériích a incidenty, o kterých slyšíme, jsou statisticky zanedbatelné,“ říká Hrzina. Přirovnává to k letecké dopravě: nehody se mediálně zviditelní, ale ve skutečnosti jde o jeden z nejbezpečnějších způsobů přepravy.

Zásadní rozdíl je podle něj v tom, že průmyslová úložiště jsou projektována systémově. Selhání jednoho článku nesmí vést k havárii celku. Ochranné mechanismy mají zabránit kaskádovému šíření požáru a v ideálním případě proměnit problém v izolovanou provozní událost.

Domácí baterie a „bastlení“ představují násobně vyšší riziko

Největší riziko dnes podle expertů nepředstavují průmyslové systémy, ale malá domácí úložiště a neodborné instalace. Právě zde často chybí certifikace, systematické testování i dlouhodobé know-how.

„Rozdíl mezi průmyslovým systémem a doma sestavenou baterií je obrovský. U průmyslu máte řízení kvality, testování a monitoring. U domácích řešení často jen internetový návod,“ upozorňuje Vodička. Podle něj se na bezpečnost stále častěji ptají nejen zákazníci, ale i pojišťovny a hasiči.

Právě tyto instituce dnes tlačí na detailní popis bezpečnostní architektury, způsob odvětrání, hasicí systémy i řízení mimořádných stavů.

Rozdíl jako mezi benzínem a naftou

Zásadní roli hraje chemické složení baterií. Nejčastěji se dnes setkáváme se dvěma typy: NMC (nikl-mangan-kobalt) a LFP (lithinum-železo-fosfát). Podle Hrziny je rozdíl v jejich chování při poruše zásadní.
„Je to jako rozdíl mezi benzínem a naftou. U NMC baterií máte vysokou energetickou hustotu, ale i vyšší náchylnost k tepelnému úniku,“ vysvětluje.

LFP baterie mají nižší hustotu energie, ale výrazně vyšší stabilitu. V naprosté většině případů podle něj nedochází k otevřenému hoření, ale spíše ke kouření. To však neznamená, že jsou bez rizika.

Vodík jako skrytá hrozba: lekce z české praxe

Jedním z klíčových témat, které se v praxi dlouho podceňovalo, je uvolňování plynů, zejména vodíku. Při poruše LFP článků může vzniknout směs, která je vysoce výbušná.

„Plyn může obsahovat až padesát procent vodíku. A vodík je extrémně třaskavý,“ upozorňuje Hrzina a připomíná konkrétní případ z Česka, kdy exploze plynu z malého bateriového úložiště zničila rodinný dům.

Právě proto dnes průmyslová řešení pracují s řízeným odvodem plynů mimo kontejner, nikoli do jeho vnitřního prostoru. „Plyn odvádíme speciálním tunelem ven, kde se bezpečně rozptýlí,“ popisuje Vodička řešení, které firma vyvíjela téměř tři roky.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: