Je zakladatelem studia Dravec, ilustrátorem, výtvarníkem, pedagogem a boxerem. Vladimír Strejček kreslí na zakázku i zevnitř, učí, tvoří, ale hlavně – nikdy se nebál sáhnout po jakékoli příležitosti. V pořadu Next Stop na platformě FocusOn mluví o tom, proč je ilustrace často otázkou ekonomického přežití, co znamená dělat malby ve veřejném prostoru a jak se vyrovnává s nástupem nových technologií. Moderuje Jan Klaška, světový architekt.

Strejčkova cesta k profesi nebyla řízená uměleckou vizí, ale nutností. „Kreslil jsem, protože někdo potřeboval něco nakreslit a já potřeboval zaplatit nájem. A když přišla další zakázka, kreslil jsem znovu. Tak se z toho stal koloběh,“ vzpomíná. Jeho kariéra začala spontánně – bez strategie, bez podpory a bez finančního zázemí.

„Neměl jsem žádný polštář od rodičů, žádné dědictví. Prostě jsem koukal na další měsíc, jak to udělat, abych přežil a mohl si dál dělat svoje věci,“ říká upřímně. Postupně se kolem něj vytvořil tým, z nějž později vzniklo studio Dravec. Úspěch vnímá jako důsledek otevřenosti vůči zakázkám a pokory v přístupu: „Nikdy jsem nad ničím neohrnoval frňák. Zakázky jsem neodmítal – pokud to samozřejmě nebylo něco za hranou.“

Velké malby a veřejný prostor: murály v ekonomice města

Malby na zdi – tzv. murály – se staly v posledních letech jedním z klíčových prvků, které Vladimír se svým týmem vytváří. „Je fakt, že my do toho šlapeme už třeba osm, deset let, ale teď ty poslední dva, tři roky to opravdu jako docela nabírá,“ říká o rostoucím zájmu. Malba ve veřejném prostoru podle něj není jen umění, ale zásah do architektury i prostoru města.

„Ten, kdo postavil ten dům, by měl mít právo říct, jestli tam ten mural chce – protože je to zásah do architektury,“ upozorňuje na často opomíjený aspekt. Přesto se v praxi málokdy děje, že by byl mural součástí původního architektonického návrhu. „Nevím o tom, že by se to tady zatím dělo,“ dodává.

Murály podle něj často plní různé funkce – od připomínky (například malba Milady Horákové od Toy Box), přes čistě vizuální dekor, až po podporu komerce. „Teď jsem dělal v Brně mural s Belmondem na kole. Tam šlo o to, že byla šedá zeď, která nevypadala dobře. Tak se tam udělalo něco, co nebude člověk složitě zkoumat – prostě obyčejný dekor.“

Komerce? Ano. Ale ne za každou cenu

Strejček se nikdy nevyhýbal komerčnímu aspektu své práce – ale ví, kde jsou jeho hranice. „Politické věci nedělám. Ne že bych na to neměl názor, ale nebaví mě to. A volný čas radši věnuji tématům, která mě baví a naplňují,“ říká rozhodně. Přiznává ale, že výběr témat je vždy otázkou situace a hranice může být i ekonomická.

„Nechtěl bych se dostat do takových úzkých, abych musel třeba kreslit něco pro komunistickou stranu. To je třeba něco, co bych nechtěl nikdy udělat,“ říká v reakci na příklad kreslíře Káji Saudka, který v minulosti podlehl tlaku. U zakázek se podle něj vždy počítá s tím, že „nájem se neptá“, ale určité etické mantinely zůstávají nepřekročitelné.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: