Švýcarské zdravotnictví patří dlouhodobě mezi nejlépe hodnocené systémy na světě. Přesto realita, jak ji popisuje zdravotní sestra Šárka Patermannová, která ve Švýcarsku pracuje a zároveň dobře zná české prostředí, není tak jednoznačná. V rozhovoru pro FocusOn popisuje rozdíly v paliativní péči, přístup k asistované sebevraždě i ekonomickou realitu švýcarských seniorů.

Jedním z největších rozdílů mezi českým a švýcarským zdravotnictvím je podle Šárky Patermannové přístup k paliativní péči. Ve Švýcarsku nejde pouze o specializovanou službu pro terminálně nemocné, ale o základní filozofii zdravotnického systému. „Paliativní péče nedává vašemu životu více dnů, ale těm dnům více života,“ říká Patermannová a dodává, že tento princip se promítá do fungování nemocnic, sanatorií i domovů pro seniory.

Podle ní se tento přístup neuplatňuje jen u pacientů na konci života. Principy paliativní péče se ve Švýcarsku používají i u lidí s chronickými onemocněními. Cílem je maximální kvalita života, důstojnost a respekt k přáním pacienta.

V českém prostředí se podle ní situace postupně zlepšuje, ale stále jde spíše o specializovanou oblast než o systémový standard. Patermannová přitom připomíná vlastní zkušenost z České republiky, kde její otec zemřel na jednotce intenzivní péče v brněnské nemocnici. „Ta péče byla špičková a navíc zdarma. Češi často nevědí, jak kvalitní zdravotnictví vlastně mají,“ popisuje.

Transparentnost zdravotní péče a přístup k informacím

Výrazný rozdíl vidí zdravotní sestra také v přístupu k pacientské dokumentaci. Ve Švýcarsku je podle ní běžné, že rodina má okamžitý přístup k informacím o zdravotním stavu pacienta.

„Když přijde rodina a chce vidět dokumentaci, zapnu počítač a všechno jim ukážu,“ popisuje praxi ze švýcarské nemocnice. V Česku se podle její zkušenosti stále setkává s administrativními bariérami. Rodina musí o dokumentaci často oficiálně žádat a čekat na vyřízení žádosti.

Dalším důležitým prvkem švýcarského systému je dokument nazývaný Patientenverfügung, tedy předem sepsaná zdravotní vůle. V něm může člověk určit, jaké zákroky chce nebo nechce podstoupit například při vážném úrazu nebo na konci života.

„Je to dokument, kde máte sepsáno, jestli chcete resuscitaci nebo ne. Pokud ho záchranáři najdou, musí se podle něj řídit,“ vysvětluje Patermannová. Tento dokument není povinný, ale ve Švýcarsku ho podle ní používá velká část populace.

Asistovaná sebevražda jako součást systému

Švýcarsko je jednou z mála zemí, kde je legální asistovaná sebevražda. Patermannová zdůrazňuje, že realita se často liší od představ veřejnosti. „Nejde o to, že lékaři vypnou přístroje. Člověk musí jed vypít sám,“ vysvětluje.

Proces má několik podmínek. Pacient musí být členem organizace, která asistovanou sebevraždu zajišťuje, musí být schopen samostatného rozhodnutí a musí mít potvrzenou nevyléčitelnou nemoc.

Členství v jedné z organizací stojí přibližně 40 až 45 švýcarských franků ročně, tedy zhruba 1000 korun. Pokud člověk není dlouhodobým členem, může celý proces stát například kolem 1500 franků.

Samotný akt probíhá mimo zdravotnická zařízení, obvykle v prostorách organizace, za přítomnosti lékaře, svědka a policie.

Patermannová považuje možnost rozhodnout o vlastní smrti za součást demokratické společnosti. „Myslím si, že by měl mít každý právo rozhodnout o tom, co chce dělat se svým životem,“ říká.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: