Ve 122 metrech pod hladinou objevili italský křižník, ke kterému se téměř století nikdo nedostal. Za podobnými výpravami jsou přístroje za stovky tisíc, práce historiků i peníze samotných potápěčů. Technický potápěč Zdeněk Partyngl v pořadu Přežít na FocusOn vypráví, jak jeho tým hledá vraky spojené s českou historií, proč používá domácí techniku a jakou cenu může mít chyba při návratu na hladinu.

Partynglův tým funguje od roku 2005 a propojuje technické potápěče s historiky. Na expedice obvykle vyráží šest až osm potápěčů, doprovod a historik. Pro většinu účastníků je potápění zároveň zaměstnáním, pracují jako instruktoři. Výpravy však vyžadují i vlastní peníze. ,,Částečně máme expedice kryté od sponzorů, které seženeme. Samozřejmě to není pokryté ze sta procent, částečně si expedice hradíme sami,'' vysvětluje Partyngl.

Výsledkem přibližně dvaceti let práce jsou také čtyři dokumentární filmy. Zachycují příběhy potopených lodí i českých kapitánů na rakousko-uherských ponorkách. Jeden z nich se věnuje objevu, který Partyngl řadí nad ostatní. ,,Největší úspěch, který jsme za těch dvacet let zaznamenali, bylo nalezení italského křižníku Garibaldi u Dubrovníku,'' říká.

Význam nálezu podle něj spočíval také v tom, o jakou loď šlo. ,,Byla to tak významná loď, byl to vlajkový křižník italského námořnictva. A shodou okolností ho potopil Rudolf Singule z Brna,'' vysvětluje další propojení s českou historií. Tým se k vraku dostal až téměř století po jeho potopení. ,,V hloubce 122 metrů jsme k tomu vraku poprvé sestoupili po téměř sto letech,'' vzpomíná.

Objev však provázela tragédie. ,,Bohužel nám tam zemřel kamarád, Honza Otýs,'' říká Partyngl. Na moderátorovu otázku, co se stalo, odpovídá: ,,V devadesáti metrech zástava srdce. Měl ale neléčenou kardiomyopatii a nevěděl o tom.''

Stovky tisíc za přístroj, který vrací dech

Neprozkoumané vraky často leží v hloubkách přesahujících 50 metrů, kam se podle Partyngla běžný sportovní potápěč nedostane. Takové ponory vyžadují speciální dýchací směsi s heliem i odpovídající vybavení. Jeho tým využívá rebreathery české značky Divesoft, které vydechovaný plyn recyklují, odstraňují z něj oxid uhličitý a doplňují spotřebovaný kyslík. ,,Tady se bavíme o stovkách tisíc, protože rebreather je poměrně drahá záležitost,'' říká o pořizovací ceně.

Vedle investice je nutné počítat s pravidelnou kontrolou každé dva roky, výměnou některých součástí a pečlivou údržbou před ponorem i po něm. Výhodou je podle Partyngla větší časová rezerva při komplikacích. ,,V těch extrémních hloubkách máme daleko víc času na vyřešení nějakého problému,'' vysvětluje. S klasickými lahvemi mohou kvůli vysoké spotřebě plynu zbývat jen minuty, přičemž stres a zrychlené dýchání situaci dále zhoršují.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

• Jak dopadlo hledání lahve s údajnými nevydanými texty spisovatele Remarqua?
• Podle čeho potápěči určují totožnost neznámé válečné lodi?
• Jak systém cedulek pomáhá hlídat, kolik potápěčů ještě zůstává u vraku?
• Proč je při průniku do útrob potopené lodi důležitá vodicí šňůra?
• Jak Partyngl popisuje potápění s velkým bílým žralokem?