Současnost mění vše hodnotné v trus, poznamenává Slavoj Žižek ve své nové knize Příliš pozdě na procitnutí. Kdysi chtěl být slovinským prezidentem, když mu nevyšly ani jiné kandidatury, dal se na filozofii, kterou neomezuje na akademickou disciplínu. Jeho pojmy jsou strategické, snaží se jimi převrstvit terén, na němž se vedou třeba kulturní války.

Hnusí se mu politicky korektní levice i neokonzervatismus. Řeči, které vedou zástupci obou směrů, jsou podle Žižka jak cibetková káva. Tato nejdražší odrůda vzniká tím, že malé šelmy cibetky pojí kávová zrnka a jejich zažívací trakt je zbaví kyselosti. Vyloučená káva, která prošla traktem malé šelmy, je obzvláště lahodná, ale je to také trus. Takto chápe Slavoj Žižek současné debaty: zástupci woke ideologie i konzervativci mnohdy užívají často dobré termíny, vytrhávají je však z kontextu, a tím je mění v trus. Jejich řeči mohou působit vzletně i hodnotně – cibetková káva je nejdražší káva na světě – ale jediný výkon mluvčího je ochuzení a zploštění původního pojmu.

Autorka Tereza Matějčková se ve svém novém podcastu věnuje Žižkově knize Příliš pozdě na procitnutí z roku 2023. V souboru esejí se slovinský myslitel zabývá ruskou agresí a ideologickým dělením, které je případem „trusovitého“ myšlení. Lidé žádající diplomatické vyjednávání ignorují, že pacifismus dnes není řešení a že každý okupant chce na okupovaném území mír. Ale ti, kdo tvrdí, že na Ukrajině se hájí západní hodnoty, také nejsou kdovíjak přesvědčiví. Spíše se připojují k Putinově hře na západ a východ, jen se liší v tom, co kdo považuje za civilizované. Problém podle Žižka je, že dělení na barbarství a civilizaci prochází civilizacemi samými. Tento civilizační slovník máme podle Žižka opustit. Je symptomem postpolitiky: neschopnosti řešit pragmaticky situaci a místo toho vše – od katastrof po banality – překládáme do gigantického střetu civilizací.