Ačkoli politická pravice je od pádu komunismu u českých voličů stále v kurzu a dnes získává na oblíbenosti dokonce i krajní pravice, v dobách, kdy vznikal první politický program Čechů, to národní pravice vůbec neměla lehké. Problémem byla sociální struktura české populace. Společenské vrstvy, které byly přirozenými nositeli konzervativních hodnot – jako je šlechta nebo klérus - se pochopitelně s českým nacionalismem vůbec neztotožňovaly. Ostatně tehdy se politické spektrum dělilo spíše na konzervativce a liberály, přičemž liberální levice byla hodně elitářská, často i rasistická. Také proto volební právo rozšiřovali daleko častěji konzervativci. Palacký s Riegrem byly spíše liberálové, označování staročechů za konzervativce začne objevovat u mladočechů až koncem 80. let 19. století. Souviselo to ovšem s tím, že se Rieger spojoval s konzervativní šlechtou a velkostatkáři, nikoli, že by se z něho stal klasický zastánce konzervativních hodnot.

Česká pravice se formovala na českém nacionalismu, nikoli na klasických konzervativních tématech, které proti liberálnímu a levicovému heslu „rovnost, volnost, bratrství“ staví zásadu Bůh-vlast-řád. V meziválečném období byli nejsilnější pravicovou stranou Agrárníci jako zástupci selského stavu. Další významnou pravicovou stranou byla Národní demokracie, která měla ale nacionalistické i liberální křídlo. Lidovci měli silný křesťansko-sociální základ, který je posunoval do politického středu.

Ovšem fašizace Druhé republiky znamenala totální delegitimizaci české pravice na dlouhá desetiletí.