Ještě za I. světové války jsme snili o slovanské federaci, ve které by Rusko hrálo dominantní roli.

Slavjanofilství mělo v druhé polovině 19. století mezi Čechy velké příznivce. Ovšem zájem českých politiků o Rusko závisel na tom, jak se jim dařilo prosazovat své politické zájmy v rámci Rakouska-Uherska. Dá se najít určitá analogie s dneškem, jen si místo Rakouska-Uherska musíme dosadit Evropskou unii.

Později se z panslavismu vyčlenilo takzvané novoslovanství, jehož představitelem byl známý český politik Karel Kramář. Za první světové války vydal Karel Kramář dokument známý jako Slovanská ústava, kde popsal fungování eventuálního všeslovanského státu. Měla to být taková slovanská federace, která by vznikla by fungovala pod patronací Ruska a ruština by v ní byla hlavním jazykem.

Také vznik československých legií v Rusku by byl těžko myslitelný bez silných slavjanofilských tendencí. V roce 1914 totiž nebylo vyloučené, že Rusové postoupí až do českých zemí, vždyť v září 1914 byli už v Haliči. Interpretace, že I. světová válka je válkou mezi Germány a Slovany, byla dost oblíbená.

Velký růst proruských emocí nastal po II. světové válce, kdy byli politici i veřejnost ovlivněni údajnou mnichovskou zradou Západu a nejen prezident Beneš byl přesvědčen, že Sovětský svaz se bude demokratizovat. Toto nadšení trvalo víceméně až to srpnové okupace v roce 1968.

Po roce 1989 se vztah k Rusku měnil s prezidenty. Václav Klaus a Miloš Zeman - na rozdíl od Václava Havla - přestali akcentovat Rusko jako riziko. Po vpádu Rusů na Krym a pak na Ukrajinu nastala změna. Podle průzkumu z března 2025 souhlasí 47 % občanů s kroky vlády na podporu Ukrajiny, třetina s nimi nesouhlasí a necelá pětina se nepřiklonila ani k jedné z možností. Lze shrnout, že Rusko svůj kredit, který si vybudovalo u české společnosti od roku 1800 do roku1945 dokázalo dokonale promrhat.