Letos si připomínáme několik třicátých výročí v souvislosti s válkami na Balkáně: mimo jiné operaci Bouře, která znamenala konec bojů v Chorvatsku. Ty mají u nás zvláštní privilegium – na rozdíl od konfliktu v Bosně, bombardování Bělehradu pod hlavičkou NATO nebo války v Kosovu je válka o Chorvatsko v podstatě zapomenutá. Jako by se nikdy neodehrála, rozhodně jsme dávno zapomněli, jak k ní došlo, kvůli čemu se vedla, jak se vyvíjela, jak skončila. Jediné, co nám ji dlouho připomínalo, byly rozmlácené domy, kolem kterých jsme jezdili na dovolenou k moři. „Protože cesta k němu vede právě přes některá z území, kde dříve žili Srbové,“ připomíná v další epizodě sourozeneckého podcastu Jakuba a Lukáše Novosadových historik Boris Mosković a dodává: „Češi na tu válku zapomněli nejspíš právě kvůli svým dovoleným. Do Chorvatska se přece jezdí za krásnými zážitky, za sluncem, k vodě, na koupačku, za bezstarostností, a nic z toho si nikdo nechce kazit připomínkami nějakých zvěrstev.“

Než se ovšem hovor dostane k samotné válce, je potřeba probrat okolnosti, které jí předcházely: například desetidenní válku o Slovinsko neboli o první území, které se odtrhlo od svazové Jugoslávie. A to na základě přesvědčivého referenda, v němž pro samostatnost země hlasovalo osmdesát osm procent voličů. Slovinsko ale mělo oproti jiným jugoslávským zemím minimálně tři nesporné výhody, které jeho odchod z federace usnadnily a které zapříčinily, že mu v odchodu nikdo pořádně nebránil: ve Slovinsku se mluví jiným jazykem, je to země národnostně homogenní a nemá žádné velké hraniční spory. Jinak je tomu právě v Chorvatsku. Tam tehdy, to jest v roce 1990, rovněž proběhlo referendum o odtržení, rovněž bylo úspěšné, leč jeho legitimita byla zpochybněna už tím, že se ho neúčastnili chorvatští Srbové, tedy více než půlmilion lidí, který tvořil asi dvanáct procent obyvatelstva země.

A proč vůbec došlo k referendům? To byl zase výsledek dvou jugoslávských tendencí: po decentralizaci a po dekomunizaci či demokratizaci společností, jež se projevily ve volbách v roce 1990 – volbách v jednotlivých svazových zemích, v nichž někde vyhrála opozice a někde postkomunistická tradice. Přičemž k volbám na federativní úrovni už nikdy nedošlo, předběhl je rozpad země. V samotném Chorvatsku vyhrál volby Franjo Tuđman, kromě jiného někdejší disident, jenž byl v Jugoslávii dvakrát zavřen do vězení. Tuđman nabídl ve svém programu Chorvatům smír: politika ve stylu „co jsme si, to jsme si, hlavně že jsme všichni Chorvati“, která chtěla urovnat bolavé vzpomínky chorvatské společnosti na svou vlastní ustašovskou minulost, slavila úspěch. Stejně jako příslib konfederace se Srbskem – protože otevřeně propagovat odtržení si v kampani Tuđman ještě netroufl.

Následovalo ovšem to, co se dalo čekat: vzpoura chorvatských Srbů a pokusy o vyjednávání o podobě soužití; jenže nedostatečné. Zkrátka už všechno – z dnešního pohledu patrně nezadržitelně – směřovalo k násilnému řešení donedávna zdánlivě poklidného soužití dvou národů. V podstatě se čekalo na první oběť, která konflikt vyostří a naplno spustí. Podcast mimochodem probírá také to, jak na situaci reagovaly další okolní státy jako Rakousko nebo Itálie, jaký vliv měla na dějiny jugoslávská mediální situace a kupříkladu neexistence centralizované televize. „Když mluvíme o chorvatské válce, je důležité si říct, že vlastně neznáme její začátek. Ani v chorvatském prostředí se dodnes neví, co za něj považovat, co byla ta poslední kapka,“ připomíná Boris Mosković. „Možná za to může fotbal, derby mezi Záhřebem a Bělehradem, kde Chorvaté poprvé viděli otevřené násilí. Ale shoda na tom není.“

Víc v nové epizodě