Dezinformace se staly součástí kulturní války, a debaty o nich jsou tudíž nelítostné i bezvýchodné. Zdá se, že lze zaujmout jen dvě předem jasně definovaná stanoviska. Buď jeden nebezpečí dezinformací prý popírá, a pak je rovnou ohrožením pro demokracii; anebo tomu pojmu přitakává, myslí si tedy, že je dobré proti nim bojovat, a v tom případě je také nebezpečím pro demokracii, protože by pak nejraději cenzuroval druhé. Do překřikování vstoupil ústavní soud, který se ve stanovisku k případu Ladislava Vrabela postavil za právo říkat nesmysly i věci třeba nebezpečné či zraňující. V nálezu dokonce čteme, že právě takové výroky si budou ochranu častěji žádat, protože spíše mohou čelit tlaku na omezování. Autorka podcastu se zaměřuje na nález, ale sleduje i širší debatu. Poukazuje na to, že sám pojem dezinformace vznikl v kontextu druhé světové války a něco z válečnictví v sobě možná dosud nese. Ostatně když se dnes řekne „dezinformace“, často se hned přejde k „boji proti dezinformacím“. Ale neměli by – alespoň filozofové – začít ne u boje, ale u dezinformacích? Ne že by nebylo možné je definovat. To je líná námitka – definovat je lze stejně dobře nebo špatně jako každý abstraktní pojem. Jiná otázka je, jestli rozumíme správně jejich příčinám. Příliš často vycházíme z toho, že lidé dezinformace jednoduše přijímají, a přitom ignorujeme ty psychologické výzkumy, které ukazují, že tak jednoduchá lidská psychologie, natož myšlení není. Lidé disponují tím, co někteří vědci nazývají „epistemickou bdělostí“. Když se bavíme o dezinformacích, najednou podceňujeme, jak obtížené je kohokoli o čemkoli přesvědčit. Proč uvažujeme o dezinformacích z takto jednostranného hlediska?

Kapitoly

I. Ochrana i pro „zraňující, znepokojující nebo šokující“ výroky [úvod až 10:35]

II. Od dezinformace šířené státem k doporučení pít savo [10:35 až 26:55]

III. Co všechno mění infodemie? [26:55 až 36:50]

IV. Logika dezinformačního boje: Nestojí na chybě? [36:50 až konec]