Na druhém životě Karla Havlíčka Borovského se dá ukázkově předvést, jak si minulost přetváříme do podoby, která nejlépe vyhovuje aktuálním potřebám ideálů a společenských vzorů. Za svého života se od něho v těžkých časech něho řada lidí odvrátila a někteří ho dokonce veřejně odsuzovali. Po své smrti se ale stal mučedníkem českých vlastenců, ačkoli se nebál jít s českými obrozenci do konfliktů, o čemž svědčí třeba zdrcující kritika Tylova románu Poslední Čech. Nakonec národ pro něho nebyl samoúčel a literatura neměla sentimentálně vlastenčit, ale kultivovat veřejnost.S jeho odkazem velice kreativně pracoval také Tomáš Garrigue Masaryk. Udělal z Havlíčka antiklerikála, což bylo dokládáno jeho útoky na kněžoury a údajným vyhazovem z pražského kněžského semináře po necelém roce. Jenomže knězem chtěl být Havlíček po gymnáziu, protože se domníval, že bude moci dělat osvětu a kultivovat lid. Ještě krkolomnější bylo, když z pravověrného katolíka Havlíčka udělat Masaryk církevního reformátora a včlenit ho do své oblíbené linie české reformace, kterou podle něho tvoří Hus, Chelčický a Komenský.Havlíček stal ovšem stal i oblíbencem komunistů. Ti ho vykreslovali jako pokrokového žurnalistu, který bojoval proti reakci stejně jako to po roce 1948 činili i oni sami. V komunistických učebnicích dějepisu byl prototypem „bojovníka za pravdu“, jehož myšlenky vedly k dělnickému hnutí. Komunisté ovšem museli taktně zamlčet jeho skepticismus k jakékoli masové revoluci.Zneužití komunisty se Havlíčkovi nakonec stalo osudným i v dnešní době, když ho v roce 2018 vedení Národního muzea odstranilo z pantheonu osobností.