Německo o víkendu čekají spolkové volby. Jak se k nim staví v saské a braniborské Lužici, kde od minulých voleb vzrostla záliba mládeže v neonacismu? Ostatně je to vůbec pravda, anebo pověsti přehánějí? Jak to vypadá v hlavním městě Lužice Budyšíně na tamních demonstracích AfD, které se konají každé pondělí? A jak se v tom všem motají Lužičtí Srbové? O tom všem hovoří bratři Jakub a Lukáš Novosadovi v nové epizodě podcastu Hej, Slované se svými hosty, kteří s osobním pobytem v Lužicí spojili roky svého života: etnologem Leošem Šatavou a rusistou a sorabistou Kryštofem Peršínem. V druhé části epizody je řeč především o tom, v jaké kondici jsou a jaké vyhlídky před sebou mají malé jazyky a národy bez vlastního státu. Mají tu nejlepší éru právě teď čerstvě za sebou a smráká se nad nimi? Anebo ještě pořád je naděje, že toto významné a přehlížené kulturní dědictví lze zachránit?

„Byl jsem skeptický k tomu, když se AfD v české debatě démonizovala. Ale mám osobní zkušenost ze Saska z Budyšína, a tam bych se nebál nazvat to tak, že jsou tam neonacistické proudy. Poblíž české hranice se slaví letní slunovraty, kde ze slámy lidé přichystají skulptury ve tvaru hákového kříže, které pak zapalují. Nebo ženy objevují své pragermánství a germánskou bohyni v sobě. Lidé také běžně chodí v oblečení s nápisy ‚Láska k vlasti není žádný zločin‘, který sám osobě sice není na obtíž, ale když ho napíšete frakturou a přidáte k němu obrázek pochodujícího wehrmachtu, už to problém je,“ říká v diskusi Kryštof Peršín. A dodává, že AfD je mezi mládeží v Sasku nesmírně populární a demokracii „zachraňují“ penzisté, kteří volí tradiční strany. Lidé – celé rodiny – se podle něj scházejí na demonstracích AfD, které jim nahrazují duchovní život v církvi a kostele.

Leoš Šatava zažil Budyšín v jiné době, v druhé půli devadesátých let, kdy šlo o poklidné město, kde se toho dělo málo. Byl to jiný svět. Vysvětluje, že tehdy zkoumal identitu lužickosrbské mládeže a že zjistil, že její národní slovanská identita není kdovíjak silná – že je v podstatě „hybridní“ a jde jí o to, aby se příliš nelišila od identity německé. Proto si lze snadno představit, že dnes lužickosrbské splývá s německým a nelze se divit, že se ve slovanském národě objevují i protislovanské tendence. Tomu oponuje Kryštof Peršín, který se domnívá, že tím, jak atmosféra v saské či lužické společnosti v současnosti houstne, stává se lužickosrbská mládež, alespoň ta intelektuálněji založená, naopak vyhraněně antiněmeckou.

Lužice je zkrátka region složitý – o čemž je debata dále. Dojde na srovnání, jak jsou na tom Velšané, Sámové nebo Bretonci. Má ještě smysl, aby malé národy zakládaly své parlamenty, politizovaly se a dbaly na svá práva, jak se o to některé z nich v nedávné minulosti (dokonce i

úspěšně) pokusily? Nebo je doba, která se výrazně starala o rozvoj a práva národnostních menšin, definitivně pryč? Kolik lidí vlastně stačí, aby šlo zachránit národ? A jak počítat, kolik mluvčích ten který malý evropský národ má?

V druhé části epizody hovoří hosté především o tom, jak se předává v rodinách lužická srbština, jak vypadá lužickosrbské školství, v jaké řečové kondici jsou lužickosrbské děti a jaké jsou jejich další vyhlídky. Sami Lužičtí Srbové hovoří o tom, že by rádi měli do roku 2100 sto tisíc mluvčích (Velšané prý do roku 2050 dokonce milion). Je to reálné? A co by to lužickosrbské společnosti přineslo, kdyby se to podařilo? Je na takovou případnou změnu vůbec mentálně připravena? A může se mluvčí spisovného jazyka domluvit s mluvčími mateřskojazyčnými, kteří hovoří nářečími? Jsou to zkrátka témata, která Češi museli aktivně řešit a probírat naposledy v polovině 19. století – což neznamená, že se k nám za nějakou dobu nemohou vrátit jako bumerang.

Aneb konečně podcast, který vám ukáže Evropu, o jejíž existenci jste vůbec netušili.