„Byla to společnost srabů“. Tak označil jeden můj kamarád pocit generace, která zažila ideály roku 1968 a pak vstoupila do společnosti, která rychle dala přednost poslušnému přežívání před vlastní integritou. V ideály socialismu již nikdo – snad kromě Jiřiny Švorcové – nemohl věřit, přesto se k nimi poslušně každý den hlásil. Všichni věděli, že nás Sovětská svaz okupuje, ale na veřejnosti hovořili o bratské pomoci. Většina národa spíše nesouhlasila s vládou komunistické strany, účastí na schůzích, volbách a jiných rituálech ji ale dále podporovala. Lidé se prostě naučili, že k tomu, aby člověk přežil, je potřeba neustále něco předstírat. A ze všeho nejvíc je třeba předstírat poslušnost.Václav Havel napsal ve svém legendárním otevřeném dopise Gustávu Husákovi, že k takové poslušnosti přinutil lidi strach. Ovšem je třeba připomenout, že v době normalizace už nikdo tím, že by nechtěl chválit socialismus a vyjadřovat neochvějnou lásku k Sovětskému svazu, neriskoval – jako v 50. letech – život nebo kriminál ale jenom své místo nebo kariérní postup. A přesto se většina národa rychle podřídila. Něco jiného byl samozřejmě otevřený odpor vůči režimu, který bezpečnostní aparát nemilosrdně trestal. To byl případ řady chartistů, které ovšem většinová společnost nechala zcela izolované, a naopak podepsala odevzdaně tzv. Antichartu, ačkoli text Charty 77 nikdy nečetla. Prostě - jako v marxistickém světovém názoru vychovaný národ - jsme potvrdili tezi Bertolda Brechta, že nejdřív musí být chleba, a až potom je na řadě morálka. Patočkův apel, že „morálka tu není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž prostě proto, že člověk je člověkem,“ se ukázal pro nás jako příliš náročný úkol. A tak zatímco Jan Patočka hovořil o „životě v pravdě“, většina společnosti zvolila život ve lži. A právě tohle je jedno z nejvíce negativních dědictví dvacetileté normalizace.Více v dalším díle podcastu Minulost není historie.