Odysseus není jen Homérovým hrdinou, ale také postavou, skrze niž filozofové po více než dva tisíce let promýšlejí základní otázky našeho života. Nejen tu klasickou otázku: Kým jsme? Ale třeba i mnohem náročnější: Kdy je moudré skrýt svou tvář a stát se – jako Odysseus – „Nikým“? A co vlastně znamená vrátit se domů?Zatímco Homér vypráví především příběh o návratu na Ithaku, pozdější myslitelé z Odyssea činili symbol něčeho jiného: novoplatonici četli jeho cestu jako návrat duše k vyšší skutečnosti, stoikové v něm viděli vzor odolnosti a mnozí relativizovali sám význam návratu domů. Třeba Epiktétos si z Odysseova bloudění vzal, že „člověk netkví kořeny v zemi a není k ní přirostlý“. Nesnesitelný byl navíc pro něj Odysseův pláč: jestliže skutečně plakal u Kalypsó, pak to „nebyl dobrý člověk“. Adorno s Horkheimerem jej označili za předobraz moderního člověka, který vítězí rozumem a disciplínou, a Emmanuel Lévinas jej postavil do protikladu k Abrahamovi: zatímco Abraham vyráží do neznáma bez příslibu návratu, Odysseus – a celá filozofická tradice s ním – se „egoisticky“ vrací domů: v jiném hledá jen sebe sama.Každá epocha si sice vytvořila vlastního Odyssea, mnohé interpretace však spojuje přesvědčení, že prostý návrat na Ithaku nepovažovali za poslední smysl lidského života. Jako by návrat domů sám o sobě nestačil. Tím se zároveň otevírá otázka pro nás. Žijeme ve světě, který oslavuje cizost, změnu, nové začátky. Toho všeho kolem sebe máme víc než dost. Možná nám ale nechybí další cizost ani novost. Možná se nám nedostává spíše místa, odkud lze vycházet a kam se lze vracet.Domov nemusí znamenat nostalgický návrat do minulosti. Oslava nezakořeněnosti může naopak probouzet touhu po falešných domovech. Skutečný domov přitom vzniká dříve než se z něj stane politická nebo kulturní identita. Rodí se ve smyslové zkušenosti, v řeči, ve vkusu, v prvních vztazích – v tom, co si osvojujeme pomalu, opakováním. Domov se postupně zapisuje do těla, jazyka, společenství. Snad i proto Odysseus odmítne nabídku nesmrtelnosti od nymfy Kalypsó. A ač sám přiznává, že smrtelná Penelopé se Kalypsó krásou nemůže rovnat, rozhoduje se pro svou ženu. Volí vlastní konečný život – k nepochopení generací filozofů. Ithaka zde není především symbolem nostalgie, ale orientačním bodem, místem, z něhož svět – a ty mnohé Odysseovy tváře – teprve začíná dávat smysl.