Co fascinuje na Donaldu Trumpovi i ty lidi, kteří z jeho činů neprofitují? Knihu Situace a konstelace (2026) od německého sociologa Hartmuta Rosy můžeme číst jako pokus o odpověď. Rosa sám upozorňuje na „lehkost“, s níž Donald Trump a jeho okolí jednají. Možná ta lehkost fascinuje právem – a zároveň odpovídá na jednu z hlubokých bolestí současnosti. V moderních, přeregulovaných společnostech jsme totiž tuto schopnost z velké části ztratili. Naše jednání je stále více svázáno procedurami, pravidly a kontrolními mechanismy. Práce se pak stává ubíjející: místo uplatnění vlastního úsudku sledujeme předepsané postupy, často navíc pod zesíleným dohledem digitálních systémů.Úřednice dnes nemůže nad chybějícím dokumentem prostě mávnout rukou – systém ji nepustí dál. Podobně i lékař nebo učitel jsou stále více svázáni předem danými procedurami, jejichž se stávají spíše vykonavateli než samostatně jednajícími profesionály. Tento posun ke směrnicím a návodům nachází Hartmut Rosa i v dětské hře. Lego bývalo souborem prostých kostek, z nichž dítě samo vymýšlelo, co postaví. Dnes dostává přesný návod a sadu figurek, z nichž má sestavit předem daný model.Ale je-li toto problém, řešení by se mohlo zdát jednoduché: osvobodit lidi od byrokracie, vrátit jim možnost jednat podle vlastního úsudku a naplnit tak příslib osvícenství. Jenže Hartmut Rosa, který ve svém celoživotním díle navazuje mimo jiné na Maxe Webera a Georga Simmela, si takové zjednodušení nemůže dovolit. Oba zmínění myslitelé ukazují, že byrokracie není jen omezením, ale také podmínkou podstatné formy svobody. Umožňuje jednotlivci vymanit se z tlaku skupiny. Teprve neosobnost byrokratických pravidel zajišťuje, že nezáleží na tom, zda člověk pochází „ze správné“ rodiny nebo zda je katolík či bezvěrec. V tomto smyslu je byrokracie zvláště důležitá pro ty, kdo nepatří k aristokracii vlivu, moci a majetku. Právě jim otevírá prostor k jednání tím, že i mocné podřizuje pravidlům a transparentnosti.Podle Hartmuta Rosy jsme se však ocitli v paradoxní situaci: pomocí směrnic jsme sice omezili libovůli silných, zároveň však blokujeme i ty slabší. Ve snaze odstranit svévoli jsme napříč společností potlačili schopnost reagovat na konkrétní situace. Právě tato schopnost je přitom pro dobrý vztah ke světu klíčová. Člověk závisí na možnosti odpovídat, jednat pružně, učit se ze zkušenosti a nechat se situacemi proměňovat. Pokud tento prostor mizí, vznikají nové formy odcizení – svět se stává sice kontrolovatelným, ale zároveň „němým“. Rosa proto vyzývá k obnovení schopnosti improvizace a situativního úsudku. Uvědomuje si, že se tím znovu otevírá prostor i pro nespravedlnost. Jenže právě v tomto napětí se rodí jediný smysluplný vztah ke světu i k druhému člověku. A také platí, že teprve jako jednající bytosti se stáváme dospělými, ba zralými.KapitolyI. Svět podle návodu [úvod až 25:10]II. Dobrý život potřebuje souzvuk [25:10 až 39:55]III. Když pravidla ničí spravedlnost [39:55 až 57:40]IV. Osvobozující byrokracie [57:40 až 01:04:15]V. Improvizace jako podmínka svobody [01:04:15 až konec]BibliografieHartmut Rosa, „Demokracie potřebuje hlas, ale také uši a srdce“, in: Tereza Matějčková, Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 269–275.Hartmut Rosa, Situation und Konstellation: Vom Verschwinden des Spielraums, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2026.Hartmut Rosa, Unverfügbarkeit, Wien: Residenz Verlag, 2018.