V novodobé historii českého národa existuje několik příběhů, na které bychom nejraději zapomněli. Jedním z těch, které nejusilovněji vytěsňujeme z kolektivní paměti, je poválečné vyhnání sudetských Němců, kterému poněkud eufemisticky říkáme odsun. Ponížení z mnichovské kapitulace bylo tak bolestivé, že bylo zřejmé, že odplata bude muset být strašlivá. A to se také stalo.

Myšlenka vyhnání Němců vznikla v protektorátu v odboji, ale brzo si ji osvojil i exil a začal připravovat domácí odboj na nutnost krvavé odplaty. Z toho se zrodila později idea tzv. „řízená revoluce“, kterou plánovali v Londýně vojáci. Byla to představa určitého bezvládí hned po osvobození, ve kterém by „výbuch lidového hněvu“ zlikvidoval co nejvíce Němců spontánně a bez odpovědnosti politiků. V té době totiž ještě nebylo jasné, jak se k myšlence odsunu postaví spojenci. Po konci války naši politici dál vyvolávali touhu po pomstě, sám prezident Beneš hovořil o tom, že „německý problém musíme vylikvidovat“, což nepříjemně připomíná nacistické „konečné řešení“. Výsledkem nebylo jen vyhnání 3 milionů sudetských Němců, ale i brutální zabíjení nevinných německých civilistů, včetně žen a dětí, přičemž několik tisíc jich zcela organizovaně a bez jakéhokoli soudu popravila československá armáda.

Proč k tomu všemu došlo a proč o tom nechce slyšet, se dozvíte v tomto díle podcastu „Minulost není historie“.