Žijeme v nihilistické době? Soudě podle toho, jak se politici předhánějí v tom, kolikrát v jejich projevech zazní slovo hodnoty, ano. Vždyť kdybychom věděli, kudy kam, nemuseli bychom se jimi zaklínat. Příznačné je, že už samo slovo, respektive jeho původ signalizuje bezradnost. Společnost si obrat „hodnoty“ vypůjčila z ekonomického slovníku v době, kdy se tradiční náboženské rámce rozpadly a nic nového nebylo na obzoru. Z původně ekonomického pojmu s širokým uplatněním – viz kalorické hodnoty – se stalo náboženství po náboženství.

Tereza Matějčková ve svém novém podcastu líčí, kterak pojem hodnoty vyrostl z dezorientace poté, co byl slovy Friedricha Nietzscheho zabit Bůh. Po smrti Boha víme, že vše absolutní patří do patologie. Výraz hodnoty užívá německý myslitel jako náhradu za absolutno. Kdo má hodnoty, ví, že musí přehodnocovat. Ze své podstaty jsou totiž relativní. Je jich vždy více, vztahují se k něčemu, co se jimi hodnotí, a je tedy zapotřebí zjišťovat, jaké hodnoty v dané situaci aktivovat.

Ale Nietzsche se také obával, že se moderní člověk přehodnocováním brzy unaví a propadne nihilismu, tedy přesvědčení, že je-li vše nejisté, nic nemá cenu. Tehdy hrozí, že se hodnoty promění v povrchní verze náboženství. Už nevěříme v Boha, ale třeba ve svobodu a důstojnost. Tyto hodnoty přitom klademe proti světu, kterému máme za zlé, že vše dobré a pravdivé udusává. Hodnoty stejně jako náboženství vykupují ze světa, v němž často nevíme, kudy kam, protože je to půda relativity.

Do takto pojatých hodnot nepromlouvá světská relativnost, jenže proto jsou také marné a dosvědčují kulturní ztrátu. Je to verbální přihlášení se k dobru, které z člověka jako by snímalo úsilí o charakter, postoj, smysl. Ostatně je nápadné, že se spolu s inflací hodnot z veřejného života i naší každodennosti vytratily řeči o ctnostech. Jenže kdo nemá základní ctnosti – tedy moudrost, spravedlnost, přiměřenost a odvahu –, nemůže správně pracovat s hodnotami. Hodnoty, v nichž je život i smysl, si v sobě nesou vnitřní rozpornost, a my musíme tudíž – moudře, spravedlivě, přiměřeně a odvážně – zkoumat, jak se sada našich hodnot vztahuje ke konkrétní situaci.

Vezměme si třeba tolik vzývanou svobodu. Má v sobě něco ze svéhlavosti, ale kdyby byla svoboda jen svéhlavá, brzo bychom zničili společnou půdu, na níž jsme svobodní. Proto je třeba zohlednit i to, že svoboda v sobě nese odpovědnost. Jenže kdyby byla svobody jen odpovědností, zaniklo by něco z její destruktivní síly, která ke svobodě také patří – a liberální společnosti to vědí. Máme dostatek studií o tom, jak bolestivě dopadají rozvody na děti, psychicky, fyzicky, finančně, a přesto jsme přesvědčeni, že lidem musím dopřát svobodu jít, přesněji: nikdo jim ji nedopřává. Liberální společnosti uznávají, že tuto svobodu vždy již mají.

Pochopíme-li hodnoty jako protest proti nejistému, relativnímu světu, v němž vládnou odstíny šedi, stane se z nich falešná měna, z nichž lze sice spíchnout lecjaké proslovy, ale oslovit tím lze málokoho. Ne proto, že by takové hodnoty byly tak laciné, ale proto, že se jimi nic neříká. Proč pro jednou nevzývat ctnosti?

Kapitoly

I. My, noví nihilisté [začátek až 6:40]

II. Lze věřit ateisticky? [6:40 až 22:40]

III. Kdo si myslí, že je chytřejší než svět, nemyslí. [22:40 až 39:10]

IV. Teroristé a hodnotáři [39:10 až konec]

Bibliografie

Johann G. Fichte, „O důvodu naší víry v boží světovládu“, přel. B. Horyna, Dějiny rané romantiky. Fichte, Schlegel, Novalis, Praha: Vyšehrad, 2005.

Johann Gottlieb Fichte, Versuch einer Kritik aller Offenbarung, Hamburg: Meriner Verlag, 1998.

Friedrich H. Jacobi, „Einleitung in des Verfassers Sämmtliche Philosophische Schriften“, Werkausgabe, sv. 2.1, vyd. Klaus Hammacher a Walter Jaeschke, Hamburg – Stuttgart-Bad Cannstatt 1998.

Friedrich H. Jacobi, „Jacobi an Fichte“, in: Werkausgabe, sv. 2.1, vyd. Klaus Hammacher a Walter Jaeschke, Hamburg – Stuttgart-Bad Cannstatt 1998.