V umění je kategorie krásy leckdy chápána jako pasé; zato se přemístila do naší každodennosti. O vyšší koncentraci krásy se starají grafici, estetičtí chirurgové, lesklé časopisy. V jednadvacátém století, jež bývá označováno jako století obrazu, je krása pro člověka samozřejmá, zatímco třeba pro člověka středověkého, který se mnohdy stýkal jen s omezeným okruhem digitálně neupravovaných lidí, byla výjimečná. I když šel do kostela, mohl se setkat spíše s majestátností než s krásou.

Britská filozofka Heather Widdowsová si všímá, že krása se svou všudypřítomností mění v etický imperativ. Člověk má povinnost pečovat o sebe. Odráží se to i v naší řeči. Uznale říkáme, že se někdo udržuje, anebo opovržlivě poznamenáváme, že se někdo zanedbává, což je neklamné znamení, že ztrácí kontrolu nad svým životem. Bylo by snadné vyhlásit ideálu krásy válku, neboť je nepochybně spjatý i s problematickými či přímo hrůznými fenomény jako je anorexie. Zároveň bychom neměli podceňovat, jak silná bývá naše reakce na krásného člověka. Je přitom nepravdivé hovořit výlučně o sociálně konstruovaných ideálech, dokonce o patriarchálním pořádku. Vždyť i kojenci reagují pozitivně na krásné, zpravidla symetrické, tváře. Spíše je třeba citlivěji a diferencovaně s ideálem krásy pracovat: nepodléhat ani tvrzení „dělám to kvůli sobě“, ale ani vše neházet na patriarchát, navíc v situaci, kdy estetická přísnost platí i na muže.

Podobně hovoří i Liv Strömquistová, švédská autorka filozofických komiksů. Ta vytýká některým feministkám, že systematicky shazovaly krásu, přitom je právě pro mladé ženy mocí, s níž by se spíše měly naučit pozitivně pracovat. „Když jste mladí, jste naštvaní, protože se s vámi lidé baví jen kvůli vašemu vzhledu. Raději byste byli uznáváni za své myšlenky nebo úspěchy. Ale jak stárnete, začne vám taková vznešená moc chybět. Je to mystický dar, který mají mladé ženy. Kéž by si ho dokázaly víc vážit, dokud ho ještě mají,“ poznamenává švédská autorka v souvislosti se svou knihou V zrcadlové síni, jež vyšla rovněž česky.

Tereza Matějčková, autorka podcastu, se nicméně nezabývá jen lidskou krásou. V prvních kapitolách podcastu představuje, kterak jsme se postupně začali vzdalovat původní „velké teorii krásy“, která byla formulována v antice a krásu spojovala s pravdou i dobrem. Od moderny jsou mnozí filozofové vůči kráse podezřívaví. Nietzsche ji nepovažuje za pravdu, ale za vznešený jev, který nám umožňuje na pravdu, jež je hnusná, nezemřít. Adorno má zas za to, že je barbarské ve světě po Holocaustu inscenovat krásu: v hnusném světě je třeba neuhýbat před hnusem.

Ale v posledních letech se mnozí myslitelé, třeba Horst Bredekamp, vracejí i k antické teorii, která je schopna více docenit sílu krásy a která je v tomto ohledu realističtější. Kráse, jež rozhodně není jen v očích pozorovatele, rovněž navrací určitou nezávislost na pozorovateli.

Kapitoly

I. Nedemokratický skandál krásy [začátek až 7:28:]

II. Klasický pohled na krásu: „Krása spasí svět.“ [7:28 až 17:16]

III. Moderní pojetí: Krása v očích pozorovatele? [17:16 až 28:30]

IV. Krása v krizi: Zaměřovat se na krásu v hnusném světě je barbarské. [28:30–38:37]

V. Ne člověk, ale obrazy žijí. [38:37–43:49]

VI. Přestaňte lidem znechucovat „povrchní“ krásu! [43:49 až konec]