Být příslušníkem nějakého národa samozřejmě znamená dělit lidi na my a oni. Pokud si položíme otázku, kdo jsou v našem případě ti „oni“, zjistíme, že to jsou na prvním místě Němci. Naše národní identita se prostě vytvářela na vztahu k Němcům a dodnes se na postoji k Němcům ve významné míře znovu a znovu utvrzuje. Zejména pro populistické politiky představují Němci vhodného strašáka, kterého je možné vytáhnout, když je třeba vyburcovat národ, jako to třeba předvedl Miloš Zeman v souboji o prezidentský úřad s Karlem Schwarzenbergem. Toto vymezování se vůči Němcům, má samozřejmě své historické kořeny. „Území, obývané Němci, je území naše a naším i zůstane. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.“ Tak hovořil Tomáš Garrigue Masaryk ve svém Poselství Národnímu shromáždění 22. prosince 1918. Masaryk samozřejmě musel vědět, že to není pravda, ale v tu chvíli bylo důležitější pozvednout národní prapor. Němci přišli do prostoru, který dnes obýváme, na pozvání tehdejších panovníků, ale i šlechticů nebo církve. Až do 13. století zde dominovalo slovanské osídlení, ovšem soustředilo se většinou pouze podél velkých řek. V příchodu Němců viděli zdejší elity ekonomický přínos. Němci vystupují v mnoha příbězích z našich dějin. Jedním z nejdůležitějších je třeba legenda o sv. Václavovi. Ten bývá pokládán za příklad podrobení se Němcům, někdy bývá dokonce označován za příklad kolaborace s Němci, jak se kdysi vyjádřil Miloš Zeman v českém parlamentu. Pro křesťany je to mučedník, od 19. století zároveň i národní patron. Dnes oceňujeme jeho roli při šíření křesťanství, které nás v té době zařadilo do západní civilizace. Navíc křesťanství jako státní náboženství umožnilo Přemyslovcům sjednotit Čechy. Ovšem skutečným zakladatelem státního útvaru byl spíše než Václav jeho bratr Boleslav. Svatý Václav byl později zdiskreditován za okupace, kdy byl Němci a českými kolaboranty účelově využit jako příklad údajného pragmatického politika, který pochopil, že je třeba se přidat k Říši. Etnickou odlišnost mezi Čech a Němci si uvědomovali lidé už ve středověku, o čemž svědčí jak Dalimilova, tak Kosmova kronika, ale dělení tehdejší společnosti podle stavu nebo podle víry bylo silnější než to nacionální. Český rytíř měl daleko blíže k německému rytíři než k českému sedlákovi, čeští protestanté měli zase blíže k německým protestantům než k českým katolíkům. Ani v bitvě na Bílé hoře nešlo o boj českých stavů proti německým, ale společný boj stavů proti panovníkovi, který chtěl zavádět absolutismus. Mezi tzv. českými pány, popravenými po Bílého hoře na Staroměstském náměstí, byla asi třetina Němců. Vše se dost změnilo v 2. polovině 19. století, kdy české obrození dostalo politický program. Tím začaly česko-německé spory gradovat. Eskalace nacionálních sporů pokračovala za první republiky a měla více příčin. Důležité byly ekonomické otázky. Hospodářská krize postihla více sudetské Němce, česká politika pod vedením agrární strany hájila zájmy hlavně českých sedláků, bída a nezaměstnanost vedla k radikalizaci antisystémových stran. Emanuel Rádl již koncem 20. let kritizoval politiku vůči Němcům a tvrdil, že pokud se nepodaří zformulovat politický národ, stát nepřežije. Bohužel měl pravdu, ale je otázkou, zda to v tak krátké době bylo realizovatelné. Po válce jsme – slovy prezidenta Beneše – německý problém vylikvidovali odsunem. K tomu se v podcastu ještě vrátíme. Vzápětí jsme se – možná i ze strachu z německé odplaty –uchýlili pod křídla Sovětského svazu. Ale náš komplex vůči Němcům jsme tím nevyřešili. Je jasné, že k formování sebe samého se potřebujeme se od někoho odlišit. Bez Němců bychom určitě nebyli tam, kde jsme, přesně ve smyslu Palackého slov o vzájemném stýkání a potýkání.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

A tvůrce můžete podpořit i na https://www.forendors.cz/rakosnikvavra