Na rozdíl od většiny evropských národů, kde byla víra pilířem národní identity - například v Polsku, Irsku nebo Bavorsku – Češi chápali náboženství jako nástroj cizí moci. Katolická církev byla v jejich vědomí spojena a Habsburky a byla vnímána jako opora habsburského absolutismu a nástroj pobělohorské rekatolizace a germanizace. České národní obrození v 19. století vytvořilo mýtus, že „zlatým věkem“ českých dějin byla husitská reformace a doba před Bílou horou. Bělohorský katolictví bylo označeno za vnucené a nepřirozené. Značnou roli v postoji Čechů k víře hrál Tomáš Garrigue Masaryk, který byl na jednu stranu hluboce věřící člověk, ale zároveň chtěl „odkatoličtit náš život“. To ovšem neznamenalo, že chtěl odstranit křesťanství nebo víru. Spíše chtěl oslabit kulturní a politickou dominanci římského katolicismu, který podle něj příliš těsně souvisel s habsburským státem a s tradicí pobělohorské rekatolizace. Masaryk se domníval, že český národ by se měl více opřít o vlastní reformační tradice, zejména o odkaz Jana Husa, Petra Chelčického a českých bratří. Po roce 1918 měl Masaryk sice nepřímý, ale velmi silný vliv na masový odchod části obyvatel od římskokatolické církve. Mnoho lidí jeho kritiku katolicismu chápalo jako potvrzení názoru, že nová republika by měla být méně katolická a více navazovat na husitskou a reformační tradici. Právě v tomto prostředí vznikla Církev československá