Nová epizoda sourozeneckého podcastu Hej, Slované se poprvé nedívá za hranice, nýbrž do českého nitra: na zdejší folklor, na lidové písně a konkrétně nad knižní novinkou Řemeslo má zlaté DNA na to, jak se u nás vyvíjel žánr písně práce. A to samozřejmě nejen za komunismu, ale taky dávno předtím či v posledních letech. Ostatně co to vlastně je lidová píseň? Existuje ještě něco takového? A nenastal čas začít se kriticky dívat na padesátá léta minulého století, která vlastně jsou posledním obdobím, kdy bylo možné písně na vesnicích sbírat a zapisovat? A která položila základ mnohému, co je v nás dosud? Ostatně je český folklor něco víc než cimbálovka ze Slovácka nebo Valašska? Jak znějí písně ze západních Čech? O tom všem mudrují Jakub a Lukáš Novosadovi s vedoucím kapely Lidová muzika z Chrástu Vojtěchem Koubou a badatelem z Etnologického ústavu AV ČR Matějem Kratochvílem.

„Píseň práce je zdaleka nejvíce zpolitizované téma českých písní, ale zdaleka to neplatí jen pro komunismus, tak tomu bylo už v 19. století. Je to téma spojené s obrovským předporozuměním,“ říká Vojtěch Kouba a dodává, že třicet pět let po sametové revoluci už je snad čas podívat se na to, jak se žánr v české podobě po staletí vyvíjel. Práce je totiž téma, jímž jsme neustále obklopeni, trávíme v ní většinu života, píšou se o ní vědecké práce, točí se o ní seriály, píše se o ní poezie… ale kupodivu si o ní nezpíváme. Snad že zmizelo pospolné prožívání práce. Přičemž paradoxně zároveň pořád při práci, tedy jistém jejím druhu, máme potřebu zpívat – vždyť stačí začít se doma ohánět šroubovákem nad stavebnicí nové skříně a člověk si rád zanadává a začne broukat.

Úbytek písní o práci je dán také proměnou pracovního způsobu života: řemesla měla spoustu svých specifik, o kterých bylo zajímavé zpívat, každé mělo svůj svébytný šťavnatý slovník, zatímco od druhé půlky 20. století se všechny tyto rysy práce vytrácí a je méně, o čem zpívat. Přesto ještě v 19. století vznikaly písně třeba o stávkách, které dodnes fungují jako spolehlivější pramen než dobový tisk, anebo písně hornické, připomíná Matěj Kratochvíl. A rovnou vysvětluje, co je to lidová píseň a kdy se píseň takovou stává. Je to proces živelný, nekonečný, složitý, rozhodně svobodný, jejž paradoxně zastavuje a umrtvuje jakékoli zapsání či nahrání písně – jako byste motýla napíchli na špendlík.

Je dobré otevřeně uvést, že české prostředí si s sebou v mnoha věcech nese to, co nám dala padesátá léta, zejména na svém konci: v té době byla dotvořena síť zdejších muzeí a galerií, od té doby máme kloudně zpřístupněny památky, zkrátka kultura se tehdy v lecčems výrazně demokratizovala a změnila. Najednou tu po letech teroru byl prostor na investice do „nadstavby“, což se projevilo zrovna ve folkloristickém hnutí. Společnost byla stále traumatizována válečnými zážitky, lidé se obraceli k minulosti, vycházely knížky z 19. století – válečný prožitek přinesl obrovský posun společnosti k tradici. A folklorní hnutí si tento start s sebou nese dodnes. „Bylo by proto dobře už se konečně vyhnout černobílému hodnocení padesátých let a přijmout je v jejich plastičnosti. Včetně věcí, které přinesla hudební folkloristice, protože ta tehdy konečně našla své zázemí. To všechno je veliká práce, která nás čeká,“ uvádí Vojtěch Kouba.

Řeč je také o fascinující databázi Etnologického ústavu AV ČR lidoveprameny.cz, která postupně zpřístupňuje všechny sebrané a zapsané české lidové písně, a to nejen podle textů, ale také podle melodií, takže jde vyhledávat, jak kdo kdy a kde použil který nápěv na který text. Dozvíte se také, že lidové prameny se snažilo mapovat a mít o nich přehled už Rakousko-Uhersko nebo že za první republiky se schválně nesbíraly maďarské písně na Slovensku ani německé v českých zemích. Ostatně stihli jsme před odsunem Němců zapsat a uchovat aspoň něco?

Aneb konečně podcast, který si dovede zpívat.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz