„Proč jsme cancelovali vědomí?“ ptá se německo-americký fyzik a filozof Christof Koch ve své knize Then I Am Myself the World. Po dlouhou dobu totiž v anglosaské, převážně analytické filosofii dominoval názor, že vše, co existuje, je v posledku vysvětlitelné fyzikou – a že i vědomí lze chápat jako druhotný produkt mozku. Subjektivní prožívání a jeho stavy nás sice mohou znepokojovat, skutečná podstata reality však má ležet jinde: v neuronech, synapsích a výpočtech. Samy prožitky – bolest, radost či úzkost – snadno vyznívají jako iluzorní „divadlo v hlavě“. Koch si všímá, že tato víra v neomezenou explanační moc mozku dnes ztrácí svou samozřejmost, a to zároveň s ústupem kulturní a intelektuální dominance tzv. západního světa. Do popředí se naopak vracejí tradičnější koncepce vědomí, které paradoxně působí méně naivně než mnohé moderní redukcionistické teorie – a právě proto dokážou lépe držet krok se současnou fyzikou.Pozoruhodné jsou zkušenosti lidí, kteří jsou schopni hluboké meditace. Z hlediska současných zobrazovacích metod by se takový stav mohl jevit téměř jako nevědomí: oblasti mozku spojené s vnitřním dialogem, sebereflexí či kreativním přemítáním jsou při hluboké meditaci nápadně „tiché“. Jenže tato tichost neznamená absenci prožívání. Znamená především to, že je dočasně obejito lidské já: hlučná, neustále komentující instance, která však nese jen omezenou možnost zásadní proměny. Naopak posílení vědomí, jež lidské já tlumí, otevírá prostor pro mezní zkušenosti. Ty mohou měnit samu formu života: člověk se stává vnímavějším, pozornějším, otevřenějším světu i druhým. To, co se zvenčí – očima zobrazovacích technik – může jevit jako pasivita, prožívají lidé z nitra jako hlubokou pozornost, schopnou zásadní proměny lidské zkušenosti.Podobně lze uvažovat i o psychedelických zkušenostech, stejně jako o zkušenostech blízké smrti. Díky moderní urgentní medicíně dnes někteří lidé přežijí stavy klinické smrti. Intuitivně bychom očekávali, že půjde o hluboce traumatizující zážitky – a pro mnohé skutečně jsou. Ale významná část přeživších, až dvacet procent, popisuje tyto zkušenosti jako osvobozující a hluboce smysluplné. Často přitom používají jazyk blízký tomu, který volí i Christof Koch: lidské já povolí, zatímco vědomí se paradoxně rozšíří a prohloubí.Nemusí přitom jít o nic mystického. Vědomí, o které Christofu Kochovi jde – čiré vědomí existence – zakoušíme i v zcela běžných situacích: když se ráno probudíme nebo když nás někdo náhle vytrhne z hlubokého spánku. Ještě nevíme, kde jsme ani kým jsme, ale už víme, že jsme. Mystické či mezní zkušenosti tento stav syrového vědomí „jen“ rozšiřují a prohlubují. Právě proto má smysl o takové vědomí pečovat a věnovat se tomu, co Koch nazývá mental flossing – jakési mentální hygieně. Jde o každodenní praxi, v níž se učíme dočasně ztišit vnitřní dialog, vymanit se z přemílání starých křivd a „vyčistit“ své vnímání od nánosů automatických interpretací. Nejde o typickou aktivitu, analýzu problémů ani sebepoznání skrze vyprávění. Zvenčí se tato praxe může jevit jako pasivita, jako nicnedělání, ve skutečnosti však představuje prohloubenou formu vědomé pozornosti – takovou, která nepozorovaně, ale zásadně proměňuje samu formu života, a náš život činí lepším.ObsahI. Proč jsme cancelovi vědomí? [začátek až 24:15]II. Vědec na konci jedné éry [24:15 až 32:10]III. „Pak jsem světem“: vědomí jako základ reality [32:10 až 43:30]IV. Když fyzika slibuje příliš mnoho [43:30 až 51:30]V. Existovat znamená být zdrojem změny [51:30 až 01:04:10]VI. Více světa, méně já = bohatší zkušenost [01:04:10 až konec]