Soudě podle sociálních psychologů se bez lhaní neobejdeme. Četnost našeho lhaní je až šokující. Třeba sociální psycholožka Bella M. DePaulová na základě svých studií tvrdí, že muži i ženy lžou až v pětině svých sociálních výměn trvajících déle než deset minut. A v průběhu týdne oklameme přibližně 30 procent lidí, se kterými jsme v užším kontaktu. Hůře jsou na tom jen skutečně inteligentní lidé: ti s realitou zacházejí ještě o něco volněji.

Hannah Arendtová sice tyto výzkumy nemohla znát, nejspíše by ji však nepřekvapily. Lež měla za jeden z těch mála dokladů toho, že člověk je svobodný, že tedy není beze zbytku podmíněn sociálně či situačně, ale s realitou nakládá svobodomyslně. „Kdybych neuměla lhát, nebyla bych svobodná,“ poznamenává si do svého deníku. Zvláštní kategorii tvoří politické lži. Hannah Arendtová je dělí na příklady klasického lhaní; politik v tom případě něco zatají nebo podá jinak, než jak to bylo. Ve svém eseji „Lhaní v politice“, který právě vychází v knize Krize republiky v nakladatelství Herrmann a synové, poznamenává, že leccos se změnilo a svět se potýká s moderním politickým lhaním.

O co jde? Německá myslitelka to ilustruje na příkladu Pentagonských dokumentů. Ty podle myslitelky svědčí o tom, že se kolem politiky začali točit „noví“ intelektuálové a různí odborníci na veřejnost, kteří mají za to, že se nad realitu mohou povznést. Vycházejí ze smyšlených premis či plánů, a proto také nelze tvrdit, že by druhým přímo lhali. Nejprve totiž oklamou sami sebe a následně usilují o to, aby nevyhovující realitu nahradili tím, co si myslí, že by mělo platit. Arendtová tento postup nazývá „defaktualizací“ světa. Nápadné na tom je, že se občané mnohdy oklamat nedají. V tom tkví naděje těchto lží – pluralita je nezměrná a skutečnost nakonec bude mít poslední slovo. Akorát je problém, že se za ignorování reality platí. Leč mnohdy nejsou plátci ti, kteří na samém počátku oklamali sami sebe.

Kapitoly

I. Lež podmínkou života? [Úvod až 15:40]

II. Láska ke světu, ne k filozofii. [15:40–34:00]

III. Co je lež? Třeba i přehánění [34:00–43:00]

IV. Image making: Pakt politiků a „nových intelektuálů“ [43:00 až konec]

Bibliografie

Hannah Arendtová, Krize republiky, přel. Petr Fantys, Praha: Herrmann a synové, 2024.

Hannah Arendtová, Původ totalitarismu, I–III, přel. J. Fraňková, J. Rypka et al., Praha: OIKOYMENH, 2013.

Christine Comaford, „Why We Lie, And The Neuroscience Behind It“, in: Forbes, 17. 10. 2020, https://www.forbes.com/sites/christinecomaford/2020/10/17/why-we-lie-and-the-neuroscience-behind-it/

Bella M. DePaulo, „The Many Faces of Lies“, in A. G. Miller (vyd.), The Social Psychology of Good and Evil, New York: Guilford Press, 2004, str. 303–326.

Bettina Stangneth, Lügen lesen, Hamburg: Rowohlt, 2017, str. 34.

Lyndsey Stonebridge, We Are Free to Change the World: Hannah Arendt’s Lessons in Love and Disobedience, New York: Vintage, 2025, str. 121 (Kindle Edition).

Ondřej Šmigol, „Britský horor. Skandál násilnických gangů znovu propukl“, in: Echoprime, 16. 1. 2025.