V souvislosti s počtem obětí nacismu za II. světové války v českých zemích – z nichž většina byli Židé - se často hovoří o „našich Židech“. Tento termín zazněl i v debatě o vhodnosti konání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Ovšem koho pokládáme za „našeho“ se odvíjí od toho, jak chápeme národ. Naše pojetí národa se odehrává ve smyslu německého „Blut und Boden“, tedy krev a půda. Máme za to, že český národ tady byl od nepaměti – nebo přinejmenším od 6. století n.l. Na svoji historii stále nahlížíme skrze národovecké příběhy Aloise Jiráska. Přitom v té době šlo jen o určitou etnicitou skupinu s nám ne zrovna snadno srozumitelným jazykem. Etnická skupina ale ještě není národ, tak jak mu dnes rozumíme. Jednou z důležitých definic národa je totiž třeba rovnostářství – tedy že všichni jeho příslušníci jsou chápáni jako jeden druhému rovní. Proto „naši Židé“ ve skutečnosti nikdy nebyli „naši“.Stejně tak je zcela falešné tvrzení - které většina politiků opakovala při naší nekritické a mezi státy Evropské unie zcela ojedinělé podpoře izraelských vojenských operací v Gaze - o naší „tradiční podpoře Izraele“. Tito politici narážejí na naše dodávky vojenské techniky Izraeli po skončení II. světové války. Ale v tom hrál určující roli SSSR a jeho zájmy. Sovětský svaz podporoval Izrael, aby oslabil vliv Británie na Blízkém východě. Navíc nebylo vyloučené, že Izrael bude socialisticky orientovaný stát. ČSR byla v tom jen nástrojem sovětské politiky. Když se Izrael začal orientovat prozápadně, podpora skončila a SSSR začal podporovat arabské hnutí a jeho protiimperialistický boj. Od té doby jsme dlouhá desetiletí pomáhali Organizaci pro osvobození Palestiny a oslavovali jejího vůdce Jásira Arafata. Čili pokud je nějaké podpora z naší strany v tomto regionu tradiční, je to podpora Palestinců.