Dvacátého druhého prosince, den po bezpříkladné tragédii na pražské filozofické fakultě, uveřejnili posluchači žurnalistiky a komunikačních studií na UK otevřený dopis, v němž vyjádřili „své zděšení“ nad přístupem médií. Mimo jiné tam čteme: „Nerozumíme nutkání médií přenášet živě záběry vyděšených lidí, přinášet svědectví těch, kteří si hrůzou prošli, či publikovat vzkazy útočníka, které sepsal před tímto hrůzným činem na svém telegramovém účtu (…) Domníváme se, že redakce k tomu přistupují s pouhou vidinou vyšší čtenosti, a tedy příslibem zisku vyšších financí. Stejný pocit máme také v případě zveřejnění fotografie a jména útočníka, před čímž opakovaně varuje také policie. Přesto jsou tyto záznamy v hlavních článcích většiny zpravodajských portálů k nalezení ještě několik hodin po útoku. (…) Jako začínající novináři v současné době cítíme, že máme možnost stát se pouze součástí redakcí, které šíří strach. Které kvůli vidině zisku na tak tragické události, jakou byla čtvrteční střelba, nectí zásady etiky, a vytvářejí tak neprofesionální prostředí, které ztrácí svou prestiž.“ Selhala tedy média? Mohou v době provázanosti médií se sociálními sítěmi něco dělat jinak? Existují nějaká pravidla? A jaká? S těmito otázkami jsme k debatě pozvali docentku Barboru Osvaldovou přednášející žurnalistiku na FSV UK, studenty žurnalistiky Jakuba Hříbka a Prokopa Majkuse, marketéra Jakuba Horáka a bývalého elitního kriminalistu Karla Tichého.