Tomáš Garrigue Masaryk rozděloval dějiny na „dobré“ a „špatné“. Ty, co měl za špatné, jednoduše vyloučil z významu. To se týkalo především období baroka, které jednoduše odmítal. O takové diskontinuitní pojetí dějin jsme si pokusili i my, když jsme odmítli naši komunistickou minulost a tváříme se, že se nás to, co se tehdy v naší zemi dělo, vůbec netýká. Ovšem tak jako bylo baroko organickou součástí českých dějin – jak Masarykovi připomněl historik Josef Pekař – je i doba budování socialismu organickou součástí naší historie.

Masarykovi ovšem nešlo o to, jak se události přesně odehrály, ale o to, jaký má naše minulost význam pro přítomnost. To byla ovšem i pro tehdejší historiky irelevantní otázka. Masarykovi kritici měli pravdu v tom, že jeho interpretace českých dějin je selektivní, teleologická a opírá se o poměrně vágně vymezenou myšlenku humanity, která začíná u husitství a pokračuje přes reformaci a národní obrození až do současnosti. Jeho výklad nebyl neutrální a exaktní historiografií, ale normativní konstrukcí. Masaryk neusiloval o vědecký popis minulosti, ale o filozofickou interpretaci, která měla dát dějinám smysl a společnosti hodnotovou orientaci.

Mají ale dějiny nějaký smysl? Nebo jsou věčné plynutí a smysl vzniká teprve interpretací, je tedy dodáván k faktům teprve dodatečně? V našem podcastu se snažíme ukázat, že smysl dějin je vždy retrospektivní, protože vzniká až skrze vyprávění o nich. To znamená, že význam každé události závisí na tom, co následuje po ní. A protože po každé události následují další a další události, a tak se i smysl s přibývajícím časem stále mění...