Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 posílila oblíbený příběh o tom, jak jsme se stali obětí silnějších a bezohlednějších mocností, ačkoli pravda byla na naší straně. Nejpatetičtěji tento příběh Pražského jara odvyprávěl Milana Kundery ve svém eseji Český úděl, uveřejněném o Vánocích 1968, čili čtyři měsíce po okupaci: „To byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu.“ Příběh o zadušení pokusu o socialismus s lidskou tváří vojsky států Varšavské smlouvy plynule navazuje na příběh o Mnichovské zradě.

Jenomže v roce 1968 jsme se bránit nejspíš vůbec nemohli. Lidí, jako byl generál Prchlík, který již v červenci 1968 navrhoval poslat vojska k východní hranici, bylo ve vedení státu minimálně. Generál Prchlík na to později také tvrdě doplatil. Vedení KSČ bylo rozštěpené a například ministr obrany Martin Dzúr vydal vojákům rozkaz neklást okupačním armádám odpor. Brežněv už měl v rukávu pojistku, protože od 20. června probíhalo v ČSSR vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy nazvané Šumava. Po skončení cvičení tu zůstala řada styčných důstojníků.

Jak píše Milan Šimečka ve své knize Naděje a zklamání, z Moskvy se vrátilo vedení KSČ sice fyzicky celé, ale morálně zcela zlomené. Ovšem mělo stále silnou podporu lidu. Dubček a spol. se tedy pokusili o kvadraturu kruhu, tedy uklidnit Kreml a zachránit reformy. Zároveň ale respektoval vůli vedení KSČ, kde již byla řada zastánců sovětské okupace. Většina veřejnosti mu přesto dál věřila, poslouchala ho a následovala ho.

Více v dalším díle podcast Minulost není historie.