Hudba Plastiků se nedala poslouchat, přesto se za ně postavili.Underground nebyl vůbec v kruzích odpůrců komunistického režimu vnímán zvlášť pozitivně. Jeden z „otců zakladatelů“ české alternativní hudební scény Martin Chadima ho obviňoval ze sektářství, Milan Knižák vytýkal Ivanovi Jirousovi, že indoktrinuje a zneužívá kluky, kteří věci nerozumí, Václav Černý kritizoval underground za mělkost a vulgaritu a Ivan Sviták namítal, že undergroundoví hudebníci nenabízí politickou alternativu, že je to útěk. A navíc jim chybí univerzalistický étos kultury.Přesto se našli lidé, kteří začali aktivně jednat, když byly dvě desítky undergroundových hudebníků stíhány komunistickými bezpečnostními orgány. Hodně práce udělala dvojice Václav Havel a Jiří Němec, kterým se podařilo dostat do francouzského a italského tisku články o útisku a čistkách. Komunistický režim se naopak bránil mediální kampaní tvrdící, že jsou to feťáci, vlasatci a škodná, psychiatričtí pacienti a kriminálníci. V červnu 1976 Václav Havel spolu s Pavlem Kohoutem, Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Černým a Ivanem Klímou vydali prohlášení pro domácí a zahraniční média. Václav Havel se také obrátil na Amnesty International a následovaly i další petice, pod něž se podepisovali umlčení kulturní pracovníci, lidé z hnutí revoluční mládeže, které rozmetal proces 1971. Tím se začala formovat platforma pro Chartu 77. V září 1976 pak Zdeněk Mlynář napsal otevřený dopis politickým činitelům odpovědným za nezákonnost v ČSSR. Fyzicky se tito lidé propojili na chodbách soudu 21-23.září 1976, když probíhá proces s Plastiky.Na některých peticích za The Plastic Peole of the Universe se objevilo i jméno profesora filosofie Jana Patočky. Ačkoli říkal, že ta jejich muzika se vůbec nedá poslouchat, neváhal se za ně vší vahou své osobnosti postavit. Potom plynule přešel do role mluvčího Charty 77, za což nakonec zaplatil životem. Tento způsob chápaní lidské solidarity je dnes těžko představitelný